O ZÁMKU
VE VRANOVĚ
TROCHU JINAK...


HELENA (1784 - 1876)

   Helena z Mniszku, rozená princezna Lubomirská, dvorní dáma a nositelka prestižního dámského Řádu Hvězdového kříže, devoční (čestná) členka suverénního Řádu Maltézských rytířů, se narodila 6. ledna 1784. Starostlivá výchova v kultivovaném a kulturně mimořádně podnětném prostředí rodinného Rovna (na území dnešní Ukrajiny mezi městy Kyjev a Lvov) v ní rozvinula přirozené schopnosti, inteligenci a dala jí široké vzdělání.

   19. března 1807 se provdala za hraběte Stanislava Mniszka,  s nímž měla syna Adama (1823 - 1911)  a dcery Felicii (1810 - 1855) a Luitgardu (1823 - 1911). S rodinou pobývala střídavě v Krysowicích, na Vranově, v Rovně, ale i v Itálii, v Paříži a ve svém vídeňském domě.

   Výrazně inklinovala k literatuře - na Vranově v\ybudovala či spíš významně rozšířila velkou, frankofilně, ale i germanofilně  orientovanou knihovnu. Aktivně ale provozovala i hudbu a divadlo. Zakládá tu vlastní divadelní scénu, kterou vybavuje dekoracemi a rekvizitami a pořádá v ní divadelní představení. Zve na ně hudebníky, zpěváky a dramatické umělce ze Znojma, z Vídně a dalších míst.

   Po smrti manžela v roce 1846 volí právě Vranov jako  svoje vdovské sídlo, kde pobývá ještě dalších třicet let. Dožívá se zde zrušení patrimonia – její hospodářský, ale i kulturní a politický vliv jako majitelky zámku a k němu příslušejícího velkostatku je však stále značný.  Věnuje se mimo jiné rozsáhlým úpravám lesoparku, v němž  nechává stavět rodinné památníky, chrámky, kapličky, udržuje kostely, provozuje bohatý společenský život, podporuje školu, kostel, je charitativně činná. Přímo organizuje i různé veřejné regionální podniky jako například tzv. Růžové slavnosti. Významnou osobností je ale i  v širším smyslu - známé jsou z té doby například její kontakty se synovcem  Jiřím Lubomirským, absolventem pražské univerzity, panslavistou,  který byl místostarostou všeslovanského sjezdu v Praze v roce 1848.

   S přibývajícími léty sílí její náboženská orientace spojená s uzavřeností, kulturně však žije do pozdního věku – ještě v osmdesáti letech například navštěvuje divadlo, a bere i soukromé hodiny hudby. Umírá ve věku 93 let na zámku, a to 14. srpna 1876, když ještě krátce před tím, již na smrtelném loži, vyslechne koncert sjednané vojenské kapely, která pro ni na druhém nádvoří přehrává nejoblíbenější melodie.

   Je pochována – za velké účasti bývalých poddaných – ve zděném sarkofágu zámecké hrobky pod kaplí. Představuje nejvýraznější ženskou postavu „polského“ období Vranova trvajícího nepřetržitě od roku 1799.

   Její portrét zavěšený v zámecké pracovně ji představuje jako vitální, více jak šedesátiletou vdovu v černých šatech. V roce 1852 ho maloval profesor vídeňské akademie a módní malíř vídeňské šlechtické společnosti Karl Blaas (1815 - 1894).