O ZÁMKU
VE VRANOVĚ
TROCHU JINAK...


HERMETICKÁ STOPA V TZV. PRACOVNĚ STANISLAVA MNISZKA

________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Od devadesátých letxxxxx 18. století, tedy od vzniku západního křídla, na jehož severovýchodním konci je situována, asi do poloviny 19. století, je přesná funkce dnešní pracovny do jisté míry nejasná. Víme však, že byla ústřední součástí privátního appartementu zahrnujícího ještě dnešní pánský salon, oba švýcarské pokoje, obrazárnu a přiléhající obslužnou chodbu. Plnila funkci velkého salonu, který svou velkou plošnou výměrou dominoval celé obytné enklávě – pánské, navíc s výjimkou mladších švýcarských pokojů propojené i koncepčně jednotnou výmalbou. Appartement, zařizovaný někdy krátce po roce 1800 hrabětem Stanislavem Mniszkem, zřejmě byl - i vzhledem k obsahu dochovaných nástěnných maleb - jeho vlastním bytem, minimálně v době před svatbou.

V druhé polovině 19. století sloužila místnost jako nejprostornější a nejnáročněji zařízený pokoj appartementu pro významné hosty majitele. Inventář z roku 1880 přibližující její mobiliární vybavení v něm uvádí jasanový stůl, dva mahagonové stoly, nástěnné zrcadlo s bronzovými aplikacemi a svícny, velké zrcadlo s jasanovým rámem, dvě toaletní zrcadla s ořechovým a jasanovým rámem, stůl na mytí s deseti toaletními potřebami, psací mahagonový stůl, skříň s mosazným kováním, dvě jasanová lůžka, dva noční stolky, zásuvkovou skříň, lustr s deseti světly, španělskou stěnu, sedm lenošek s vlněným zelenofialovým rypsem, dvě sofa, rohové židle, čtyři kameninové květináče, vázu z kameniny, noční lampu se skleněnou koulí, ruční svítidlo, kalamář, těžítko na dopisy, polštáře, deky, textilie na okna, dvanáct litografií apod. V roce 1910 bylo vybavení zčásti redukováno, se zajímavých nových věcí se tu objevuje etažer a malba „Přadlena u kříže od Fischera.“ V sedmdesátých letech 20. století, během stavební a restaurátorské obnovy zámku, byla místnost pojmenována a zařízena jako tzv. pracovna Stanislava Mniszka představující část cenného obrazového fondu polských majitelů zámku a spekulativně tak evokující předpokládanou původní funkci i klima salonu.

Výmalba místnosti tedy pochází z doby krátce po roce 1800. Dominují jí čtyři symboly hermetických „živlů“ – „ohně“, „vody“, „vzduchu“ a „země – jako energeticky diferencovaných prapodstat světa, stojících mimo jakýkoli konvenční výklad a mimo naši hmotnou úroveň, tedy jako jakýchsi praforem přírodních sil, z jejichž interakcí a poměrů vše vzniká a vše je složeno. S pomocí těchto vitalizovaných a námi nevnímatelných pralátek (mimojazykových skutečností jazykem vyjadřovaných), které jsou předmětem hermetismu, ale i dalších esoterních systémů již od antických dob, se člověk snaží spekulativní cestou nalézt podstatu života a světa.    

Vlastnostmi „ohně“, přiblíženého nad druhým oknem ve směru prohlídky astrálním salamandrem, tedy duchem tohoto  „živlu“ obklopeném plameny, kulovými bombami, vidlemi a dělem, je zejména teplo, vůle, expanze, stavební a elektrický princip. Alegorie „vody“, zosobněné rybou, mušlí a množinou dalších vodních symbolů, je umístěna nad oknem sousedícím. Charakterizují ji emoce, chlad, stahování a magnetický, oživující princip. „Oheň“ a „vzduch“, které jako první povstaly z „éteru“, tedy z prabytí všeho, jenž je ve všem, dávají vzniknout „vzduchu“, symbolizovaným na malbě orlem v mracích, který ve spárách drží překřížené trubky, dále dvěma astrálními sylfy a Merkurovou či Hermovou holí obtočenou dvěma hádky (caduceem). Tento „živel“, situovaný nad oknem proti vstupu do místnosti z obrazárny, je elementem zprostředkovávajícího a vyrovnávajícího rozumu.

Nad vstupními dveřmi je pak zobrazen element čtvrtý – „země“, obsahující všechny vlastnosti „živlů“ předchozích a ve své podstatě znamenající ztuhnutí, udržování, sestavování, vědomí „já“. Obrazně řečeno ho zpředmětňuje Fortuna jako personifikace štěstí, která drží dva rohy hojnosti. Z jednoho nabízí puttům po stranách vinné hrozny a ovoce, tedy všechno to, co přináší člověku planeta Země a život na ní – v širším smyslu nejenom dary přírody, umožňující jeho tělesnou existenci, ale i radost z činnosti, smyslové zážitky, poznání principů, kterými se řídí hmota atp. Z druhého pak symboly pozemského bohatství  jako mince nebo perlový náhrdelník, ale na řetěze i bohatství největší – šesticípou hvězdu, tedy tzv. hexagram, a to jako základní hermetický symbol vyjadřující prostoupení a sloučení protikladů – v přeneseném slova smyslu trojúhelníků metafyzické Vody a metafyzického Ohně. Zdůrazňuje se tím – zjednodušeně řečeno, že je na člověku, jakou práci bude vykonávat na své pouti časem a jak sám v sobě sloučí antagonismy života a hmotného prostředí Země. Zda zvolí Ego nebo spirituální vzestup a v konečném důsledku osvobození od hmoty a návrat k původní harmonii. Tuto myšlenku, která je nejdůležitějším poselstvím nástěnné malby, pak doplňuje podivný tvor, záměrně usazený na plodivém Fortunině klíně, který je jakousi složeninou včely – symbolu nesmrtelnosti duše a jejího znovuzrození, a snad i štíra, ztělesňujícího ničení i obrození, smrt i vzkříšení, tedy přeměnou se projevující proces, pohyb všeho, co se děje.    

Mohutnou alchymistickou symboliku výmalby pak doplňují dekorativní výjevy v horizontálních a vertikálních pásech rámujících stěny. Zobrazené čtyři znamení zvířetníku v podstropní části odpovídají jednotlivým „živlům“ a připomínají důležitou úlohu astrologie jako jedné z hermetických věd a vůbec souvztažnost člověka a makrokosmu – lev zde symbolizuje „oheň“, ryby „vodu“, vodnář „vzduch“ a kozoroh „zemi“. Důležitý je v tomto směru i význam opakujících se gryfů (bájných zvířat s hlavou, křídly a pařáty orla a s tělem lva), ztělesňujících vazbu mezi zemským a vzdušným principem, nebo četných Merkurových holí – caduceí, mimo jiné symbolizujících dualitu materiálního světa a univerzální rovnováhu tvorby s jejími silami spojování a uvolňování, ale zároveň výstup z toho, co pochází ze země a sestup toho, co pochází z nebe.

Hermetická témata dále rozvíjejí válcová kamna v jihozápadním rohu pracovny, která jsou  v horní části nestandardně ukončena čtyřmi krátkými sloupy a dnem vzhůru převrácenou nádobou. Jejich pohledově exponovaná část pojednaná bohatým reliéfním dekorem pocházejícím z první třetiny 19. století se na první pohled zdá jen dekorací bez hlubšího obsahu, nezávaznou trojrozměrnou hrou rozmělňující známá témata a vyjadřující estetické cítění a módní trendy doby. Při pozorné analýze se však objevují skryté významy, korespondující s obsahem malířské výzdoby místnosti. 

Čelní části kamen dominuje váza naplněná vodou, vlevo a vpravo od ní vidíme dva ohně. Tedy „voda“ a „oheň“ jako dva ze čtyř hermetických „živlů“. Z jejich sváření, jak již bylo jednou řečeno, povstává přeměnou původních kvalit „vzduch“, který je symbolizovaný v prostoru nad vázou dvěma Sfingami s ptačími křídly. Syntézou těchto tří živlů je pak „země“, tedy čtvrtý element objevující v horní části kamen. Je symbolicky vyjádřen hlavou zvířete připomínající trochu bájnou dravou rybu, trochu fantastické gotické maskarony. Ta tu vystupuje jako průnik, jako „nástupce“ a „pokračovatel“ tohoto „živlu“ v naší, tedy nižší, smyslově vnímatelné a rozumem uchopitelné úrovni. V rozevřené tlamě pohlcuje dvě menší zvířata, tedy opět ničí, aby sama mohla žít a sama se později transformovat. Připomíná tím – jako ostatní „živlové“ symboly, že nutným předpokladem a projevem existence je přeměnou podnícený nepřetržitý pohyb.   

Platí to ostatně i o dalších zástupných symbolech hermetických „živlů“ posuzovaných podle jejich vlastních rolí v našem světě. Oheň v kamnech pohlcuje dřevo, které ničí svými plameny, aby mohl žít a přetvořit se v budoucí pokračování toho, co sám spálil. Jeho energie ohřívá vodu, která sublimuje a přeměňuje se v páru, tedy přechází do vzduchu, který je navíc předpokladem každého hoření. Ve vzduchu pára kondenzuje, přebírá některé jeho součásti a působením klimatu se vrací zpět do země, jejíž se stává součástí. V půdě, obsahující i popel jako produkt ohně, pak rostou stromy, jejichž dřevo je palivem pro další oheň a pro další opakování cyklu. 

Základní ikonologickou ideou výzdoby je tedy zdůraznění „věčného“ koloběhu života na všech úrovních, zázraku, jehož podstatnou součástí je i člověk jako projekce  elementu „země“. I on je v nepřetržitém pohybu i on usiluje o vlastní, tedy specifickou transformaci. A protože byl navíc obdařen duchem toho, kdo je příčinou vzniku oněch čtyř elementů, usiluje i o vědomou reintegraci s ním, tedy o návrat do stavu původní jednoty.

Tato spirituálně alchymistická souvislost je rozvedena v hlubší významové vrstvě výzdoby. Okřídlené ženské postavy – Sfingy, krásné, ale vulgární bytosti potřebující pro ukojení vlastních potřeb okouzlovat až do bezvědomí a do rozsápání svých obětí, symbolizují sílu a nebezpečí pomíjivých, nepravých hodnot našeho světa živeného egem. Nástrojem a utvářející energií pro individuální přeměnu každého člověka je v tomto smyslu láska symbolizovaná květy růží v girlandě. Vlastní přeměna, jak o tom naléhavě vypovídá hlava fantastického tvora pohlcujícího dvě malá zvířata, je pak vlastně zápasem se sebou samým, v níž je nutno pozřít „zvíře v sobě“, tedy  nižší a neoduševnělou lidskou přirozenost, zaujatost pouze vlastní hmotností a hmotností vůbec, prostě vše, co je škodlivým balastem.     

Zobrazená voda vytékající v podobě drobných kapiček ze dna vázy jako symbol zrození, neustálého pohybu a proudění jevového světa rozpouští a odplavuje škodliviny, právě tak ale dokáže zaplavit a zničit všechno, co jí leží v cestě. Oheň, hoří-li v uzavřeném prostředí kamen, přináší teplo a slouží, zajišťuje ochranu, je zdrojem vitální energie i symbolem duchovní síly a moci, ovšem není-li spoután, pak nemilosrdně zachvacuje a spaluje na popel vše, co je v dosahu. „Hořící voda“ u ústí zalamovaného trativodu  znamená dosažení cíle, tedy vítězství ve vnitřních bojích, oproštění od vábení Sirén, prostoupení obou svářících se a pro život nezbytných principů, sjednocení protikladů v dualitě světa. 
      
Tém
a doplňuje zavíjená vegetace pod vázou a na obou bocích kamen, kde se v jejích úponcích navíc objevuje lidské srdce. Symbolika je zjevná - rostliny představují životní sílu a mystické vzkříšení, srdce je středem tělesného i duchovního bytí a v přeneseném slova smyslu středem mikrokosmu i makrokosmu, středem, v němž sídlí Bůh, je tedy jakousi ústřední moudrostí reprezentující i „vnitřního“ člověka naplněného vítězící duchovní láskou.     

Nádoba převrácená dnem vzhůru na středu horní části kamen pak zdůrazňuje uzavřenost topeniště kamen akumulujících životadárné teplo, ale současně připomíná i uzavřenost našeho hmotného prostředí, z něhož není úniku, a v němž jeho protiklady, které svým životem pojímáme a vyživujeme nebo naopak vyrovnáváme. Čtyři sloupy po stranách nádoby připomínají čtyři elementy - prapodstaty světa - a neohraničenost našeho úsilí, jeho přirozené propojení se světem mimo naši hmotnou úroveň, a vyjadřují i naše spirituální směřování vzhůru, k Absolutnu, které není jsoucnem mezi jsoucny, k podstatě života, k mystériu, které jsme velmi nedokonale pojmenovali zástupným slovem „BŮH“.

 

 

 

POUŽITÁ LITERATURA

Nakonečný, M.: Lexikon magie, Praha 1993.

LOGOS, sborník pro esoterní chápání života a kultury, Trigon, Praha 1990 až 2013.

 

__________________________________________________________________________________________________________________

Autor článku  -  Karel Janíček, kastelán vranovského zámku v letech 1970 až 2011.  
Vloženo 26. července 2014.  Nepublikováno.