O ZÁMKU
VE VRANOVĚ
TROCHU JINAK...


K VĚROHODNOSTI RODOVÉ LINIE ALTHANNŮ VE VRANOVSKÉM SÁLE PŘEDKŮ

   Zjišťování a ověřování příbuzenských vztahů mezi členy významných rodin a rodů a záměrné ústní a později písemné šíření těchto informací má velmi dlouhou tradici. Známy jsou například mýticko symbolické rodopisy ze Starého zákona, ze 7. století se dochovala nejstarší genealogie evropská. Šlo přitom o činnost velmi důležitou, protože dokládala legitimitu suverénů  a sloužila konkrétním propagandistickým a vůbec obecně politickým, právním a společenským potřebám.

   Nebylo přitom výjimkou, že se skutečnost spekulativně upravovala - v zájmu zvýšení starobylosti a významu rodu, jeho prestiže, a v některých případech i z účelových mocenských důvodů. Názorným příkladem je genealogie Karla Velikého ( 742 až 814 ), za jeho života odvozená od metského biskupa Arnulfa žijícího v 7. století, která byla císařskými právníky již 9. století přepracována tak, aby se v ní prosadila přímá návaznost na královský rod Merovejců a ve 12. století byla jimi dovedena k trójskému králi Priamovi, a ještě později až k biblickému Noemovi. Obdobně byla konstruována i genealogie prvního habsburského císaře Rudolfa I. ( 1218 až 1291) a kontinuitně i jeho potomků.

   S panovníky v jejich snahách o hledání vynikajících předků soupeřila samozřejmě šlechta, a někdy dokonce i erbovní měšťané. Ilustrativním příkladem  z českého prostředí je snaha Rožmberků  pokoušejících se mezi své „předky“ zařadit  i římský senátorský rod Orsiniů. Vznikající genealogická falza, záměrně budovaná jako jeviště iluzí, pak nacházela svůj výraz  v hmotném prostředí aristokratů, přesněji v reprezentačních prostorách jejich sídel.

   Bylo tomu tak i v barokním období, kdy šlechta - v souladu s obecným vkusem -  budovala na svých zámcích prosvětlené audienční sály, výškově zpravidla zabírající dvě poschodí a vizuálně propojené s okolní přírodou. Ty se pak staly pantheonem rodové slávy a svědectvím o vznešenosti, urozenosti a výjimečných zásluhách předků majitele o stát, císaře a církev, ale samozřejmě - v rituálu nepřetržité slavnosti v rezidenci šlechtice a magicko kosmologického  modelu jeho života - i respektovaným společenským centrem.

   Jedním z takových prostorů, v němž se v bohaté a významově mnohovrstevnaté symbolice snoubí antická témata s alegoriemi a historické skutečnosti s fikcí, je architektonicky mimořádně hodnotný  sál předků ve Vranově nad Dyjí. Ten, postavený geniálním vídeňským architektem Janem Bernardem Fischerem z Erlachu  mezi léty 1687 až 1695 a vyzdobený Tobiášem Krackerem deseti sochami předků v nadživotní velikosti a freskou Jana Michala Rottmayra,, představuje pompézní apoteózu Althannů, rodu zaujímajícího v dějinách monarchie, Moravy i samotného Znojemska nepřehlédnutelné místo.  

   Záměrem příspěvku je v této souvislosti přispět k objasnění, resp. potvrzení  původu  rodu a genealogické věrohodnosti althannských postav, jejichž sochařskými portréty je osazen vranovský sál předků, a zamyslet se i nad některými okolnostmi vzniku althannské legendy. Nezabývám se v něm dalšími existujícími a velice bohatými skutečnostmi ikonografickými a ikonologickými 1/.   


*   *   *   *   *

   Šlechtický rod Althannů podrobně mapuje řada dobových genealogií - zpravidla z 18. století. V Moravském zemském archivu v Brně je obsahují zejména soubory “Genealogische Geschichte  des Landsassigen Adels in Mahren“, „Genealogische Stamm-Taffel“ a „Lob und Deduction - Schrift des alt - adelichen  und Rittermassigen Stammenhaus deren Grafen von Althann“ . Kromě toho ji uvádí obsáhlá literatura této doby, z níž nejobsažnější a významově nejpodstatnější je Iselinův basilejský  historický slovník z roku 1726 a do jisté míry i Wissgrillův „Schauplatz des landsassigen Niederosterreichischen Adels .....“ z roku 1794.

   Tyto souhrnné genealogie, ale i celá řada díčích prací pohybujících se v časově omezených intervalech, dovozují historický původ Althhanů až do r. 334, kdy měl žít mýtický šiřitel křesťanství Gebhard z Thannu, představovaný na severní stěně vranovského sálu předků první sochou zleva, resp. do roku 719, kdy v bitvě s franckým majordomem údajně padl  Babo z Thannu a Winterstettenu, příbuzný švábských vévodů a královský stolník - je zpodobněný druhou sochou zleva. Připomínají dále - v časovém intervalu do 15. století a v různých obměnách vlastních jmen a datace  - až 47 dalších předků, z nichž jsou ve vranovském sále představeny fiktivní sochařské portréty Eberharda z Thannu, působícího v polovině 12. století na dvoře Fridricha Barbarossy - třetí zleva, a především  významem klíčového otce - zakladatele Dietmara z Thannu  - čtvrtý zleva, který se měl ve 13. století -  ve službách rakouského vévody Leopolda - zúčastnit  křížové výpravy do Svaté země, kde svému lennímu pánovi údajně zachránil život. Pro svůj vysoký věk byl nazýván „Alte Thann“ (tedy „stará jedle“)  a zkrácením pak vzniklo rodové jméno „Althann“. Posledním „prehistorickým“ předkem je  Jan z Althannu - pátá postava na severní stěně zleva, účastník reconquisty, který měl v roce 1370 padnout v bitvě proti Maurům.

   Pokračující řada předků na jižní straně sálu pak již  představuje postavy, o nichž vypovídají autentické prameny a které jsou - s některými diferencemi v datování - spolehlivě uváděny i všemi genealogiemi. Jako šestý zleva je zpodobněn Wolfgang (zemřel v roce 1545), který jako první Althann přišel do Dolních Rakous, jako sedmý zleva  jeho syn Kryštof (asi 1535 až 1589), prezident dvorské komory a zástavní držitel Oslavan a panství znojemského hradu,  a jako osmý zleva Kryštofův syn hrabě Michal Adolf I.  (1574 až 1638), generál, diplomat, zakladatel znojemské jezuitské koleje, majitel vranovsko - novohrádeckého a jaroslavického dominia a řady dalších statků, významná postava na jevišti monarchie za panování císařů Rudolfa, Matyáše a Ferdinanda II. Devátá socha zleva pak představuje syna Michala Adolfa I.  Michala Jana I.  ( 1608 až 1646 ), nejvyššího císařského komorníka, zemského lovčího, a konečně desátá a poslední socha Michala Jana II.  (1634 až 1702), syna Michala Jana I., tajného radu, přísedícího moravského zemského práva, majitele fideikomisu Jaroslavice - Vranov - Nový Hrádek a stavebníka vranovského sálu předků.

   Souhrnně lze tedy říci, že na rozdíl od posledně jmenované, historicky doložitelné pětice  předků na jižní straně sálu - Wolfgangem počínaje a Michalem  Janem II. konče - představuje pětice první od Gebharda až po Jana, reprezentovaná sochařskými portréty na straně severní, zčásti jistě smyšlenou, zčásti možná pravděpodobnou řadu postav, která se však s rakousko - moravskými Althanny genealogicky zcela míjí.

   Rod starých „Thannů“, přesněji „Tannů“, stolníků z Waldburgu a číšníků z Winterstettenu,  není úplnou fikcí. Německá literatura ho s odkazy na prameny i potvrzuje, i když konkrétní postavy z galerie vranovského sálu předků výslovně neuvádí, alespoň literatura autorovi dostupná. Patřil k urozené welfské, později štaufské ministerialitě, poprvé je ovšem připomínán až ve 12. století. Na tyto „Tanny“ naši Althannové svůj rodokmen pouze spekulativně napojili - především proto, aby zamlžili svůj nižší původ a aby ve šlechtické společnosti zvýšili prestiž rodu. Pokusme se nyní toho tvrzení alespoň do jisté míry doložit.


*   *   *   *   *

   Publikačně zřejmě poprvé zpochybnil věrohodnost genealogické souvislosti „Thannové - Althannové“ Bedřich Lanjus, a to v části krátké poznámky „Besprochen...“, zveřejněné v roce 1938 v časopisu „Adler“. V návaznosti na údajný švábsko bavorský působ Althannů , vágně proklamovaný  souhrnnými genealogiemi 18. a 19. století, upozorňuje na štít althannského znaku, který se objevuje právě ve švábské heraldice.

   Wilhelm Hauser ve své doktorandské práci o Althannech, obhajované v roce 1949 na vídeňské univerzitě, tuto myšlenku rozvádí. Původ rodu opatrně směruje  do oblasti měst Dillingen a Landshut v dnešním Bavorsku, kde žili - jako nižší služebná šlechta - Altheimové používající shodný erbovní štít jako Althannové. Identifikuje více jak deset příslušníků tohoto rodu, odkazuje však v tomto smyslu na studium mnichovských pramenů.

   Bavorsko - švábskými Altheimy se pak komplexně zabývá moderní práce Richarda Seitze z roku 1969 „Die schwabische Herrens von (Doanu) Altheim“ podložená důkladným studiem německých pramenů i památek hmotné kultury. Mapuje již od 12. století vývoj této nepříliš majetné vasalské šlechty, která politicky, ekonomicky ani kulturně žádnou významnější dějinnou roli nesehrála. Rozdrobené lenní vlastnictví rodu - asi dědičným dělením - způsobilo, že se někteří jeho příslušníci dokonce propadli do rolnického stavu nebo se potloukali jako loupeživí rytíři a námezdní vojáci či vstupovali jako správní úředníci do služeb mocnějších.  Úspěšná kariéra se jim zdařila jen výjimečně - abatyše, kanovník, bavorský lesmistr.

   Podle R. Seitze jsou Altheimové dokazatelní ve dvou liniích. Starší, psaná po Donaualtheimu u Dillingenu nad Dunajem, vymřela někdy v letech 1418 / 1421,  mladší, z ní odvozená  linie dolnobavorsko - hornofalcká, naposledy připomínaná v roce 1555, se pak stala kolébkou moravsko - rakouských Althannů. Nezpochybnitelným argumentem je v této souvislosti  shodný štít znaku u obou rodů : v červeném poli příčné stříbrné břevno a ne něm černé písmeno „A“.  Jako klenot sice Altheimové užívali nad korunovaným helmem čtyři, někdy i pět pštrosích per a jedna jejich sublinie orlí křídlo přeťaté opakujícím se stříbrným břevnem s písmenem „A“ - zatímco Althannové jedli. Jde však o diferenci v heraldice přijímanou, různé klenoty někdy rozlišovaly i celé rody 2/ .

   Nemezerovitá genealogická kontinuita mezi Altheimy a Althanny sice nebyla dosud rozpoznána prameny, je ji ale možné s vysokou pravděpodobností odvodit nepřímo. Některé indicie totiž nasvědčují tomu, že  Wilhelm z Altheimu, který v letech 1471 až 1475 sloužil bavorskému pánovi z Abensbergu, je totožný s Wilhelmem Altheimem, o němž se zmiňuje jeho současník -  znalec heraldiky a genealogie rakouské šlechtické obce Richard Strein ze Schwarzenau - jako   o chudém vojákovi a otci Wolfganga, prvního rakouského Althanna/Altheima. 

   Zmíněný Wolfgang (připomínaný šestou sochou zleva ve vranovském sále předků), který se někdy ve dvacátých letech 16. století  objevuje v podunajské monarchii, umírá 1545 jako hollenburgský biskupský hejtman  a v Hollenburgu je také pochován. Je vypovídající, že na jeho náhrobním kameni je vytesán ještě původní altheimský erb s  klenotem z pštrosích per, což dále prokazuje jeho švábsko - bavorský původ i původ všech pozdějších Althannů.

   Argumentem v tomto směru je i skutečnost, že Wolfgang a jeho děti či dokonce ještě jeho vnuci bývají v pramenech 16. století i dobové literatuře často jmenováni jako „Altheimové“  nebo různými modifikacemi původního jména, jak se vyvinuly a užívaly v původní bavorsko - švábské kolébce rodu -  například „Altheimb“, Altheimer“ ap. Dokonce ještě ve čtyřicátých letech 17. století důsledně označuje F. CH. Khevenhuller, autor faktograficky úctyhodné práce „Annales Ferdinandei“, Michala Adfolfa I. jako „Altheimba“.


*   *   *   *   *  

   Pokusme se nyní - poté, co jsme dospěli k poznání o skutečném původu Althannů - vrátit k rodové legendě  ve vranovském sále předků a zabývat se argumenty  prokazujícími její fiktivní ráz.

   Především - mezi četnými, dodnes identifikovanými Altheimy se nevyskytuje žádný z legendárních „Thannů“, jak jsou prezentovány ve vranovském sále. A mezi starými „Thanny“ navzájem, a zejména mezi nimi a prvním rakouským Altheimem/Althannem Wolfgangem nebyla rozpoznána žádná přímá i nepřímá a přetržitá, ale hodnověrná genealogická souvislost.

   Důležitý je v tomto smyslu i pohled na původní rodové jméno. Termínem „Altheim“ (to je „starý domov“) se totiž označovala sídliště vyrostlá na místě sídlišť starších, například z římských dob. A Altheimové na dvou takových i sídlili - na Donaualtheimu a na kopci Goldburg u Morslingenu, někteří z nich se po nich i psali - jako  například „Altheimové z Goldburgu“ 3/ . Vezmeme-li v této souvislosti v úvahu, že Althannové jsou vlastně odnoží původního altheimského kmene a že vysvětlují vznik svého jména  verbálním spojením „Alt - Thann“, projektovaným navíc až do 13. století,  pak nelze jinak než takovou konstrukci prohlásit za etymologicky pochybenou.

   Rozdílnost vlastních jmen „Altheim“ a „Althann“ však není ani výsledkem přirozeného jazykového vývoje. Krkolomný skok z „Altheim“ a z něho odvozených tvarů „Altheimer“, „Altheimb“ atp.  na  významově zcela odlišný tvar „Althann“ je vyloučený, tentokrát z hlediska sémantického.

   Další důvody lze vystopovat v legendě samé. V některých dobových genealogiích je uváděna skutečnost, že praotec rodu  „starý Thann“  Dietmar  obdržel od rakouského vévody Leopolda za záchranu jeho života  a vůbec za statečnost v boji s nevěřícími původní erb rakouského vévodství (v červeném poli stříbrné břevno) a po něm že ho vlastně převzali všichni Althannové.  Jde však jen o další mýtus. Altheimové - jako původní nositelé tohoto znaku - ho téměř jistě odvodili od svých původních lenních pánů, to je od hrabat z Dillingenu, kteří měli v červeném poli dva stříbrné lvy. Nasvědčuje tomu erb jiných služebních šlechticů na jejich dvoře - Schenků z Wittislingenu, kteří měli také v červeném poli stříbrné břevno a na něm černé písmeno „S“. 

   A ještě jeden pomocný argument heraldický. Původně jednoduché písmeno „A“ na starém altheimském erbu, výjimečně zobrazované dokonce jako minuskule, změnili rakousko - moravští Althannové nejpozději koncem 17. století na jakýsi  monogram snad rádobystarofrancké transkripce, zachovávající sice dominantní význam původního písmene „A“, naznačující však ve své horní části písmeno „T“ a zleva pak připomínající podobu číslice „tři“.  A tuto složeninu „3 AT“ pak rodová legenda vykládala ve vztahu k zakladateli Dietmarovi jako - já jsem Tobě, můj vévodo a zeměpáne,  „třikrát věrný starý Thann“ (souzvuk „drei“ a „treu“). Je to obratně vykonstruované, ale ve vztahu k zjištěným skutečnostem věcně nesmyslné.

   Lze tedy shrnout - zopakujme to ještě jednou, že prvních pět soch na severní straně vranovského sálu předků od Gebharda po Jana  představuje genealogickou řadu cizorodou, která nemá s našimi Althanny nic společného.


*   *   *   *   *

   Závěrem se ještě pokusme zamyslet nad okolnostmi vzniku legendy. Wolfgang Altheim/Althann přichází ve dvacátých letech 16. století do Rakous jako nemajetný příslušník cizího a neznámého rodu. Jeho již zmíněný současník - dolnorakouský heraldik a genealog Richard Strein - se ve svých „Genealogische Schriften“ vyjadřuje s nedůvěrou a s despektem o jeho otci Wilhelmovi, a dokonce i o šlechtickém původu Althannů, který zpochybňuje. Přesto se Wolfgangovi v roce 1631 daří - za neznámých okolností - oženit se s Annou z Pottingu, ženou sice „nevalné pověsti“, ale bohatou dědičkou statku Murstettenu a příslušnicí urozeného domácího rodu.

   Vzhledem k tomu, že se v dolnorakouské šlechtické obci o Altheimech nic nevědělo nebo  se vědělo jen velice málo a Altheimové ve vzdáleném Bavorsku postupně vymírají, naskytla se příležitost k záměně rodového jména a k rozpředení legendy vytvářející vznešené příbuzenství s Thanny (Tanny), stolníky z Waldburgu a číšníky z Winterstettenu, a k překrytí nižšího původu Altheimů.

   Legenda však nevznikla s největší pravděpodobností ihned po Wolfgagnově příchodu do Rakous, v každém případě to ale bylo před rokem 1560, kdy se již objevuje první úplný althannský erb s jedlí jako projevem nově založené tradice - patří jednomu z Wolfgangových synů - Wolfu Wilhelmovi 4/. A také zřejmě nevznikla najednou, musela se vyvíjet, doplňovat  a zdokonalovat postupně -  v závislosti na ubíhajícím čase, na zvyšujícím se vzestupu a prestiži rodu a na nových potřebách jeho společenské reprezentace.


*   *   *   *   *

   První podstatnou příležitost v tomto smyslu asi představoval rok 1574, kdy se Kryštof z Althannu a jeho bratři stali svobodnými pány. Jednu z dalších pak rok 1608, kdy byl Michal Adolf I. povýšen do stavu říšských hrabat - s polepšením erbu. Nový rodový klenot - jedle - se tak jeho prostřednictvím dostává nad korunku okněžnělého znaku, čímž je legenda z heraldického hlediska dovedena téměř k dokonalosti 5/.

   Okolo poloviny 17. století - a v jistém významu i dříve -  je již rodová freska prosycena výraznými barvami. Althannové se promyšlenou sňatkovou politikou, rostoucím majetkovým potenciálem i schopností svých představitelů definitivně přiřazují k přední šlechtě monarchie. Obecné povědomí o jejich rodu, podepřené jeho více jak stoletou existencí v moravsko - rakouském prostředí, o jeho urozenosti a dlouhé a slavné tradici je ukotveno. A tato skutečnost pak nachází svoje vyjádření v různých dobových dokumentech, tiskovinách, a postupně i ve výtvarném umění. Názorným příkladem v tomto smyslu  je bakalářská práce z pražské Karlo - Ferdinandovy univerzity pocházející z roku 1673, v níž  František Ferdinand Althann, jeden z četných vnuků Michala Adolfa I., pojednává v patnácti původních emblematech o slavných „zásnubách“ althannské jedle s vavřínem  jako symbolem vítězství a věčného života a v níž alegoricky a s vysokou mírou abstrakce adoruje svůj rod a jeho jedinečné zásluhy a  slávu.

   Za této situace se v osmdesátých letech 17. století začíná Michal Jan II. z Althannu zaobírat myšlenkou postavit na místě, kde dosud stojí starý vranovský hrad, moderní a honosné panské sídlo a vybudovat v něm okázalý ideově reprezentační památník rodu.  Je přitom samozřejmé, že se tento inteligentní muž a významný zemský právník, pouštějící se do tak velkého a finančně náročného projektu, musel alespoň v první fázi podrobně seznámit s fakty rodové historie a že zadal jejich ověření a co nejdůkladnější doplnění či spíše „doplnění“.  Vždyť kdy jindy zinventovat rod  než právě při této příležitosti ? Kdy jindy dovést jeho historii v imponující kontinuitě až do prvního tisíciletí ? Kdy jindy je potřeba znát a hledět i „hledět“ v čase tolik dozadu v juristických, filosofických i historických souvislostech tak aktuální a naléhavá - naléhavá z hlediska potřeby zdůraznit vznešenou úroveň rodu, jehož příslušníci zastávají vysoká i velmi vysoká místa v armádě, diplomacii, soudnictví a vůbec ve státní i církevní správě ?  Příprava to je jistě důkladná a její  výsledky se stávají základním východiskem k práci  vybraného autora či spíše vybraných, polyhistoricky vzdělaných autorů libreta vranovského sálu a jeho ikonografického scénáře.

   Právě v této chvíli, ne jindy, tedy dochází k obsahovému dovršení rodové legendy v jejím hmotném vyjádření, ke zpřítomnění skutečných i smyšlených předků stavebníka sálu, ke zbožnění jeho postavy, génia rodu a vůbec celé althannské ideje, z pohledu člověka 20. století až nepochopitelném.  Ke zbožnění, které však bylo vrcholně baroknímu světu aristokratického sídla vlastní svojí dynamickou obrazotvorností, citovou vypjatostí, obřadností i okázalou pompou, ale i komplikovaností, mnohovýznamovostí, svými jinotaji i poněkud volným zacházením s pravdou.

 

Poznámky

1/
V roce 1995 uplynulo 300 let od dostavby  vranovského sálu předků a při této příležitosti uspořádal Památkový ústav v Brně  tématický odborný seminář. Obsahově bohatý a přínosný sborník referátů  z této akce vyjde  tiskem v nejbližší době.

2/
V českém prostředí to byl například mohutný rozrod Ronoviců, kteří všichni užívali stejný štít (zlatý, se dvěma překříženými ostrvemi), ale jednotlivé rody jako pánové z Pirksteina, z Lipé, z Ronova , z Lichtenburga nebo Berkové z Dubé se od sebe lišily rozdílnými klenoty.

3/
Souvislost mezi jedním z původních althiemských sídlišť „Goldburg u Morslingenu“ a starým hradem Goldburg u dolnorakouského Murstettenu, postaveným ještě za Babenberků, který od 16. století vlastnili  a po tureckém vpádu i přebudovali Althannové, je bohužel nejasná. Za zaznamenání stojí, že se od roku 1574 stal Goldburg součástí predikátu Athannů jako svobodných pánů.

4/
Je zajímavé, že ho nacházíme  v německém prostředí -  v erbovní knize řezenského zlatníka Hanse Hylmaira uložené dnes v bavorské národní knihovně (Handschriftenableitung - Cgm. 2015). 

5/
Reliéfní, nebarevné provedení jeho erbu je zachováno na stropě jedné ze studoven Okresního archivu ve Znojmě, tedy budovy, v níž v roce 1624 založil právě Michal Adolf I. - s podporou císaře a kardinála Dietrichsteina - jezuitskou kolej.


 

Prameny

-      MZA Brno, G 12 (Sbírka J. P. Cerroniho), č. 38, f. 9r a d.

-      MZA Brno, G 145/2 (RA Althannů a Khuen - Lutzovovů), karton 1

-     Niederosterr. Landesarchiv Wien (Streun von Schwarzenau, Genealogische Schriften,  Band VI.)

 

Výběr z použité literatury

-      Althann M. F., Illustre Abietis cum Lauro Connubium, Pragae, Typis Universitatis Carolo - Ferdinandae in 
       Collegio Societatis Jesu ad S. Clementem, MDCLXXIII


-      Bláhová M., Panovnické genealogie a jejich politická funkce ve středověku, Sborník archivních prací 1/48,
       Praha 1998


-     Hauser W., Das Geschlecht derer von Althann, Disertation zur Erlangung des Doktorgrades an der FF der
      Universitat Wien, Wien 1949


-     Iselin J. Ch., Neu vermehrtes Historisches und Geographisches Allgemeines Lexicon,  Basel 1726

-     Khevenhuller F. Ch., Annales Ferdinandei, I. - IX. Theil, Regensburg und Leipzig 1640 bis 1646

-     Monatsblatt der heraldisch - genealogischen Gesselschaft „Adler“, Nr. 38, Wien 1938

-    Petráň J. a kol., Dějiny hmotné kultury II/1, Praha 1995 a II/2, Praha 1997

-    Seitz R.H., Die schwabische Herrens von (Donau) Altheim, Jahrbuch des historischen Ve reins Dillingen a.d.   
      Donau 71 (1969)


-    Wissgrill F.K., Schauplatz des landsassigen Niederosterreichischen Adels von Herren und Ritterstande von den
     XI. Jahrhundert bis auf  jetzige Zeiten. 1. Band, Wien 1794

 

_______________________________________________________________________________________________


    Publikováno v Ročence Státního okresního archívu ve Znojmě 1998 ( str. 69 - 77 ).
   Autor článku  -  Karel Janíček, kastelán vranovského zámku v letech 1970 až 2011.