O ZÁMKU
VE VRANOVĚ
TROCHU JINAK...


MARIE ANNA JOSEFA PIGNATELLI (1689 - 1755)

   Marie Anna Josefa z Althannu rozená Pignatelli, držitelka a uživatelka Vranova, která významným způsobem ovlivňovala jeho osudy  v druhé čtvrtině 18. století, se narodila se 26. července 1689 v Alcudii jako dcera Dominika Pignatelli markýze de S. Vicente, rytíře Řádu Zlatého rouna, generála Katalánie a guvernéra španělské Navarry, a Anny d´Aimerigo y Cruillas hraběnky de Monistrol. Základy svého vzdělání, orientovaného nepochybně i na genealogii a heraldiku a na její záliby v hudbě, v divadle, v literatuře a výtvarném umění, získala v ženském klášteře San Pedro poblíž Barcelony.

   Zde ji také v roce 1706 poznal tehdejší španělský král Karel III., který byl – jak uvádějí doboví autoři – „jejím bystrým rozumem, duchaplností a šarmem, noblesním chováním i inteligencí, ale i jejími fyzickými půvaby“ natolik zaujat, že ji „viditelně zbožňoval“. Zajistil jí místo dvorní dámy, přizval ke dvoru a protěžoval. Nakolik se ale v tomto období rozvíjel jeho intimní vztah s novou favoritkou a do jaké míry měl povahu vztahu mileneckého, není doložitelné – i když, podle jednoho pramene, španělští jezuité byli Karlovu vzplanutí k příslušnici domácího urozeného rodu velice nakloněni (srovnávali ho s láskou ke Kristu).

   Ve svých soukromých denících se sice Karel o ní několikrát zmiňuje –  někdy i s vypjatějším emocionálním podtextem, ale dosti nekonkrétně. Když se v roce 1709 konala Mariina svatba s jeho oblíbencem Michalem Janem III. z Althannu, poznamenal si do svého deníku: „„... Althannova svatba s Marií, jsem plný radosti a uspokojení ..... trvalé přátelství až do smrti...“. Při této příležitosti věnoval nevěstě 3000 zlatých a zprostředkoval její jmenování dámou prestižního Řádu Hvězdového kříže.    

   Poté, co se v roce 1711 stal – po smrti bratra Josefa I. – římskoněmeckým císařem a přesídlil do Vídně, odjel za ním i althannský manželský pár. Zde jim panovník propůjčil k bydlení honosné sídlo španělských vyslanců na Schenkenstrasse a zvýhodnil koupi paláce na vídeňském předměstí Wieden s rozsáhlou zahradou. Na tomto místě pak oba – za pravidelné účasti císaře a vysoké šlechty – pořádali reprezentativní slavnosti, nákladné hony, proslulé střelecké soutěže nebo výpravná divadelní představení a žili vůbec velmi společensky.

   Po svém ovdovění v roce 1722 však „krásná Mariana“ od okázalých podniků upouští a věnuje se budování ambiciózního „salonu“, jehož provozování jí vyneslo pověst ochránkyně a mecenášky vědy a kultury. Sdružuje v něm okruh diplomatů, politiků, proslulých umělců a vůbec vzdělanců zejména italského původu, jehož prostřednictvím ovlivňuje kulturní a společenský život hlavního města mocnářství. Přijímá od 11 do 14 hodin a každý večer pak od 20 do 22 hodin barvitý zástup hostí, mezi něž patří například sardinský vyslanec hrabě di Canale, papežský nuncius a pozdější uchazeč o papežský trůn kardinál Camillo Paolucci, modenský ministr a vyslanec Abate Riva, vychovatel prince Josefa hrabě Bathyány, osobní lékař císaře a prefekt dvorní knihovny Nicollo Garelli, prezident říšské dvorní rady Johann Wurmbrand a viceprezident Johann von Hagen, historik, benediktinský opat a rektor vídeňské univerzity Gottfried Besel, dvorní básníci Apostolo Zeno a Pietro Metastasio, kteří Annu oslavují svými verši, dále jeden z nejslavnějších zpěváků 18. století Carlo Broschi – Farinello, spisovatel Francisco Algarotii vzpomínající v jedné své eseji na obraz v hraběnčině salonu od proslulého Correggia, v jednom čase i dobrodruh Giacomo Casanova, různí benátští malíři, divadelníci, učenci atp.  

   Logickou součástí jejích salonů byly i hudební produkce, jejichž některé partitury se zachovaly dodnes. Příkladem je asi osmdesátiminutová gratulační opera Girlanda di Fiori (Girlanda z květů) od proslulého dvorního vicekapelníka Antonia Calgary z roku 1726, která se provozovala v obsazení 32 účinkujících u příležitosti jmenin paní domu. Opera, jak v libretu uvádí jeho autor básník Pariati, byla objednaná a pro ni zazpívaná "dámami a kavalíry - jejími dítky", tedy mimo jiné "hrabětem Michalem Janem, hrabětem Michalem Karlem, hrabětem Michalem Antonínem a hraběnkami Marií Terezií a Marií Annou".

   Politický vliv Marie Pignatelli se uplatňoval – alespoň podle ne vždy zcela lichotivých relací cizích vyslanců – spíš výjimečně - v této souvislosti hrál údajně roli i její blízký kontakt s krásnou Eleonorou Bathyány, platonickou přítelkyní významného rakouského vojevůdce a státníka prince Evžena Savojského. Zjevné a silné bylo naproti tomu její působení na císaře v oblasti kultury, kde mimo jiné zajišťovala oficiální povolání četných umělců ke dvoru. Také se jí dařilo zprostředkovat četným příbuzným výnosné úřady a prebendy – i její zásluhou se bratr Antonio stává polním maršálem v Neapoli, bratranec jejího manžela Michal Bedřich Althann biskupem, kardinálem a královským místodržícím v Neapoli a její vlastní bratranci císařskými komořími. I s ohledem na ni povyšuje císař dům Pignatelliů do stavu říšských knížat. Císařova přízeň k ní a k jejímu manželovi se vůbec projevuje nepřetržitě, mimo jiné i četnými dary (například soch antických hrdinů převezených na Vranov a umístěných u schodiště čestného dvora, neapolskou baronií Rocca Guglielma, v roce 1727 pak palácem ve Vídni apod.), ale i císařovými osobními návštěvami na jejich sídlech (několikrát i na Vranově).  

   V roce 1722, krátce po smrti jejího manžela Michala Jana III. z Althannu, si Karel poznamenává do svého deníku:   „ ... k vdově  a  jejím dětem ... co živ budu ... co jim dlužím ... chci být uznalý ...“. Jmenuje se poručníkem jejích tří nezletilých synů Michala Jana IV., Michala Karla a Michala Antonína a dvou nezletilých dcer Marie Terezie a Marie Anny, osobně určuje druh a způsob jejich výchovy ka – jak píše současník baron Pölnitz ve svých „Zprávách“, „nakládá s nimi spíše jako se svými syny a dcerami než jako s poddanými ...“.

   Ještě v tom samém roce císař ruší – na osobní intervenci Marie Anny – i platný rozsudek moravského zemského soudu, kterým se Vranov – po dvacet let trvajícím soudním sporu o platnost závěti Michala Jana II. z Althannu – dostal do držení nebožtíkova staršího bratra Michala Heřmana, a nařizuje revizi případu. Nový verdikt pak určuje jiného právoplatného majitele dominia, kterým se za finanční náhradu stává nejstarší syn zesnulého althannského oblíbence Michal Jan IV. Osudy výhodně položeného Vranova pak Marie Anna ovlivňuje po více jak třicet let, a to nejdříve jménem svého nezletilého syna Michala Jana IV. a později dalšího syna Michala Antonína získávajícího Vranov v roce 1737 a předávajícího jej vzápětí matce k doživotní správě a užívání.

   Ta zde pokračuje ve velkorysých stavebních plánech svého tchána – doloženo je například k roku 1726 provedení interiérových úprav v kapli včetně osazení erbu na průčelí, k roku 1727 převezení tělesných pozůstatků Althannů z jaroslavické hrobky, k roku 1730 dokončení východního křídla, k roku 1732 slavnostního schodiště na druhém nádvoří, k roku 1740 osazení mansardové střechy sálu předků, k roku 1749 jsou zaznamenány rozsáhlé interiérové úpravy budov předhradí atd.    

    Vranov s jeho sálem předků jako reprezentativní vizitku althannského rodu také užívá – spolu se svými hosty, z nichž někteří jsou i pravidelnými návštěvníky jejího vídeňského salonu – ke každoročním pobytům. Jedním z nich je i Pietro Metastasio (1698 – 1782), dvorní básník a libretista italského původu, autor četných melodramů a operních libret předních skladatelů, který byl k vídeňskému dvoru přizván právě na základě její intervence. S ovdovělou a o devět let starší Marií Annou, která se stala jeho protektorkou a mecenáškou, se přátelí a tráví s ní od roku 1730 až do její smrti v roce 1755 každoročně několik týdnů na Jaroslavicích, ale především na Vranově. O zdejších letních a podzimních pobytech se zmiňuje ve své bohaté korespondenci, v níž popisuje „neustálý zmatek vranovského sídla“, pro který jsou příznačné velkolepé hony, nákladné hostiny, zábavné hry, projížďky romantickým dyjským údolím, které nazývá „okouzlujícími moravskými horami“, rušné společenské večery plné duchaplných debat a další příjemná zaměstnání.

    Díky jeho dopisům jsme dobře informováni i o posledních letech života kultivované Mariany. Její zájem o společenský život v té době poněkud klesá, více se vtahuje do náboženského prostředí s jeho procítěně zdůrazňovanou zbožností, více vnímá a spoluvytváří harmonickou atmosféru své velké rodiny. Stále ji však doprovází respekt ve společnosti i v prostředí dvora, přízeň císařovny Marie Terezie a všeobecná, doslova imperiální autorita.

   Těsně před svou smrtí aktivuje starší závěť, v níž rozděluje majetek svým dětem a dalším členům rodiny a vymezuje rozsáhlé mecenášské odkazy (pro pět vídeňských nemocnic, vídeňský Dům chudých, pro potřebné poddané z Vranova, Jaroslavic i Čakovce, pro komornou, sluhy, zpovědníka atp.). Součástí poslední vůle je i její příkaz k převozu a k veřejnému vystavení „třísky z Kristova kříže“, v barokní době nesmírně ceněné relikvie, na hlavní oltář vranovské zámecké kaple a dále přání, aby za klid její duše bylo na náklady dědiců odslouženo plných tři tisíce (!!!) mší.

   Umírá 1. března 1755 ve Vídni – po šestidenním horečnatém onemocnění. Po zádušní liturgii je tělo této „španělské Althanovny“ převezeno na Vranov a zde je na její přání bez obřadů uloženo do rodinné hrobky – vedle rakve jejího manžela Michala Jana III.    

  

V ý b ě r   z   n e p u b l i k o v a n ý c h   p r a c í   a   z   p o u ž i t é   l i t e r a t u r y

-   Hauser W., Das Geschlecht derer von Althann, Disertation zur Erlangung des Doktorgrades an
    der FF der  Universitat Wien,   Wien 1949

-   Janíček K., Janíčková M., Státní zámek Vranov nad Dyjí,  rozšířený průvodcovský text, Vranov nad
    Dyjí 2003

-   Pichorner F., Die „spanische“ Althann Marie Anna Josepha Gräfin Althann geborene Marchese
    Pignatelli (1689 - 1755), Diplomarbeit zur Erlangung    des Magistergrades an der 
   Geisteswissenschaftlichen Fakultät der Universität Wien,  Wien 1985

-   Redlich O., Die Tagebücher  Kaiser Karls VI., München 1938

-  Trojan J., Mezi horami moravskými  -  zavátou stopou Pietra Metastasia, Opus Musicum č. 3,
   ročník XXX (1998)