O ZÁMKU
VE VRANOVĚ
TROCHU JINAK...


MICHAL BEDŘICH ( 1680 - 1734 )

   Michal Bedřich Althann, říšský hrabě, svobodný pán z Goldburgu a Murstettenu, biskup a kardinál, významný představitel althannského rodu. 

   Narodil se v roce 1680 jako syn Michala Václava Althanna (1632 – 1698) a Anny Marie z Aspremontu, tedy jako prvostupňový bratranec stavebníka sálu předků Michala Jana II. Vystudoval  Collegium Germanicum v Římě,  přijal  kněžské svěcení a nastoupil úspěšnou církevní kariéru.

   Stává se postupně kanovníkem ve Staré Boleslavi, v Olomouci a Vratislavi a je jmenován pražským světícím prelátem. V roce 1710 získává doktorát teologie a za čtyři roky nato, na přímluvu císaře, i auditorství v „Rota romana“ (nejvyšší církevní soudní dvůr v Římě). V roce 1718 je jmenován biskupem v uherském Vácu (severně od dnešní Budapešti) a o rok později kardinálem (to je členem sboru nejvyšších hodnostářů církve podílejících se na jejím řízení).

   Po celou tuto dobu prosazuje habsburské zájmy. Jako zástupce císaře sehrává v roce 1721 významnou roli při volbě papeže Inocence III. a krátce nato dosahuje i povýšení vídeňského biskupství na arcibiskupství. V té době je také v bližším kontaktu s vranovskou Marií Pignatelli a nepochybně využívá i jejího vlivu na císaře.

   Průlomem v jeho kariéře se stal rok 1722, kdy ho Karel VI. jmenoval do funkce místokrále Neapolsko–sicilského království. Jeho působení v této funkci – tváří v tvář obecně kvetoucí korupci a v síti intrik – však nebylo úspěšné, stálý konflikt, kdy se musel rozhodovat mezi úkoly místokrále loajálního k císaři a povinnostmi kardinála římské kurie, přerostly jeho síly. Po šesti letech se ocitl v úplné nemilosti a byl odvolán.

   Věnoval se pak správě své diecéze a postupně vyrostl do role nekompromisního kritika císařské církevní politiky – zejména ostře protestoval proti ústupkům, které z politických důvodů projevovala císařská administrativa vůči uherským protestantům. Dvorem byl zato perzekuován, dokonce mu byly odňaty i jeho důchody.  Zemřel v roce 1734.

   Pro české církevní dějiny je zajímavý tím, že působil jako hlavní papežský komisař při beatifikaci (blahořečení) Jana Nepomuckého, což byla ve své době událost prvořadého významu zasahující všechny vrstvy společnosti, a že se ve dvacátých letech 18. století významně podílel i na procesu jeho svatořečení.

   Jeho velký portrét dominující východní stěně althannského salonu ho zobrazuje v bílé rochetce s krajkovým lemem, přes kterou je přehozena purpurová mozetta (pláštík vysokých katolických hodnostářů). Na nákrční stuze pozorujeme kříž rytíře Maltézského řádu, v ruce drží dopisy uvádějící jeho tituly. Pojetí obrazu je psychologizující, fyziognomie portrétovaného vypovídá o inteligentním, autoritářském, a zřejmě i poživačném církevním hierarchovi. Olejomalba je neznámého autora, dvacátá léta 18. století.  Vedle tohoto obrazu je v salonu zavěšena ještě menší mědirytina, která ho přibližuje v mladším věku, někdy krátce po roce 1710, tedy ještě před tím, než se stal biskupem a kardinálem.