O ZÁMKU
VE VRANOVĚ
TROCHU JINAK...


O KRÁLOVNĚ VIL (pověst o Felicitině studánce)


V údolí pod vranovským hradem, se jednou u čistého pramene lesní vody usídlila spolu se svými družkami královna vil Felicie. Lidé si vyprávěli o její kráse a zázračné moci, ale jen málokomu se ji podařilo uvidět.      -     -     -      Na hradě žil v té době udatný rytíř s manželkou a dvěma dětmi. Ty se jednou zatoulaly trochu dál od domova – až přišly ke studánce. Tu se před nimi objevila postava zlatovlasé víly v bílém splývavém rouše a s diamantem na čele. Jak se děti ulekly! Felicie se na ně vlídně usmála, polaskala je a ukázala jim zpáteční cestu. Slíbila při tom, že bude nad nimi bdít a ochraňovat je.      -     -     -     Zanedlouho nato se otec obou dětí – vranovský hradní pán – vydal na lov. Při honbě za poraněným jelenem se dostal až k novému sídlu královny vil. Vtom se před ním objevila Felicie a se zachmuřenou tváří mu přikázala, aby lesní zvěř, která je pod její ochranou, už dál nelovil. Rytíř se podivil, ale uposlechl.      -     -     -      Nelitoval. Jeho život plynul od těch dob hladce a ve spokojenosti, bez nouze a zármutku. Až jednoho dne byl pozván k znojemskému knížeti na rytířský turnaj. Víla ho varovala, aby s sebou nebral svou ženu, že jí hrozí velké nebezpečí. On ale na její dobrou radu nedal. Zpět se pak vrátil sám, jeho manželka se během lovu zřítila do propasti.      -     -     -      Jak pomoci dětem? Zoufalý rytíř vyhledal královnu vil a ta na jeho prosbu slíbila matku nahradit. Vymínila si však, že každý den se západem slunce vranovský hrad opustí, aby se na chvíli vrátila do své říše. Rytíř jí musel přísahat, že v noci zůstane vždy na hradě a že po ní nebude pátrat.      -     -     -      Svůj slib plnil dlouho, až jednoho večera nedokázal ukrotit zvědavost a tajně se vydal za odcházející vílou. Vynořila se mu z mlh nad pramenem, jak ve středu svých družek tančí. Dosud nikdy nebyl její krásou tak uchvácen. Neodolal a v roztoužení vykřikl její jméno.      -     -     -      Rázem všechny víly zmizely. Zůstala jen královna. Se slzami v očích se obrátila k rytíři a pravila: „Štěstí od nás odešlo. Už se k tobě nemohu vrátit. Zlíbej za mě svoje děti a starej se o ně pečlivě“. Pak se rozplynula. Nikdy ji už nespatřil. Čas pak položil na hlubokou ránu milosrdnou dlaň.   -     -     -    Děti dorostly, založily si vlastní rodiny a na vílu se zvolna zapomínalo. Pán vranovského hradu však nezapomněl nikdy, ještě na smrtelném loži šeptal její jméno. A nejmladší z jeho dětí, dcera nazvaná po víle – matce Felicie, pak nad pramenem v údolí postavila kapličku, kterou nechala ozdobit postavami tančících nymf.

 

P O Z N Á M K A
Popud ke vzniku této  pověsti daly  rozsáhlé  úpravy  romantického a  esteticky působivého
braitavského údolí pod zámkem (tzv. Felicitina údolí), které byly provedeny na počátku 19.  století z iniciativy Felicie z Mniszku  rozené  Siekierzyńské, matky  Stanislava  Mniszka. S realitou vzniku Felicitiny   studánky, která  byla na těchto místech v této době postavena  a  vyzdobena vlysem tančících nymf, samozřejmě nemá  krásná  víla  Felicie nic společného. Příběh názorně  dokumentuje vnitřní  strukturu a  vznik pověsti  jako prozaického žánru, vychzejícího z lidové  slovesnosti  a  mísícího konkrétní události a konkrétní  prostředí s neskutečnými fantazijními prvky.