O KRÁLOVNĚ VIL (pověst o Felicitině studánce)
V údolí pod vranovským hradem, se jednou u čistého pramene lesní vody usídlila spolu se svými družkami královna vil Felicie. Lidé si vyprávěli o její kráse a zázračné moci, ale jen málokomu se ji podařilo uvidět. - - - Na hradě žil v té době udatný rytíř s manželkou a dvěma dětmi. Ty se jednou zatoulaly trochu dál od domova – až přišly ke studánce. Tu se před nimi objevila postava zlatovlasé víly v bílém splývavém rouše a s diamantem na čele. Jak se děti ulekly! Felicie se na ně vlídně usmála, polaskala je a ukázala jim zpáteční cestu. Slíbila při tom, že bude nad nimi bdít a ochraňovat je. - - - Zanedlouho nato se otec obou dětí – vranovský hradní pán – vydal na lov. Při honbě za poraněným jelenem se dostal až k novému sídlu královny vil. Vtom se před ním objevila Felicie a se zachmuřenou tváří mu přikázala, aby lesní zvěř, která je pod její ochranou, už dál nelovil. Rytíř se podivil, ale uposlechl. - - - Nelitoval. Jeho život plynul od těch dob hladce a ve spokojenosti, bez nouze a zármutku. Až jednoho dne byl pozván k znojemskému knížeti na rytířský turnaj. Víla ho varovala, aby s sebou nebral svou ženu, že jí hrozí velké nebezpečí. On ale na její dobrou radu nedal. Zpět se pak vrátil sám, jeho manželka se během lovu zřítila do propasti. - - - Jak pomoci dětem? Zoufalý rytíř vyhledal královnu vil a ta na jeho prosbu slíbila matku nahradit. Vymínila si však, že každý den se západem slunce vranovský hrad opustí, aby se na chvíli vrátila do své říše. Rytíř jí musel přísahat, že v noci zůstane vždy na hradě a že po ní nebude pátrat. - - - Svůj slib plnil dlouho, až jednoho večera nedokázal ukrotit zvědavost a tajně se vydal za odcházející vílou. Vynořila se mu z mlh nad pramenem, jak ve středu svých družek tančí. Dosud nikdy nebyl její krásou tak uchvácen. Neodolal a v roztoužení vykřikl její jméno. - - - Rázem všechny víly zmizely. Zůstala jen královna. Se slzami v očích se obrátila k rytíři a pravila: „Štěstí od nás odešlo. Už se k tobě nemohu vrátit. Zlíbej za mě svoje děti a starej se o ně pečlivě“. Pak se rozplynula. Nikdy ji už nespatřil. Čas pak položil na hlubokou ránu milosrdnou dlaň. - - - Děti dorostly, založily si vlastní rodiny a na vílu se zvolna zapomínalo. Pán vranovského hradu však nezapomněl nikdy, ještě na smrtelném loži šeptal její jméno. A nejmladší z jeho dětí, dcera nazvaná po víle – matce Felicie, pak nad pramenem v údolí postavila kapličku, kterou nechala ozdobit postavami tančících nymf.
P O Z N Á M K A
Popud ke vzniku této pověsti daly rozsáhlé úpravy romantického a esteticky působivého braitavského údolí pod zámkem (tzv. Felicitina údolí), které byly provedeny na počátku 19. století z iniciativy Felicie z Mniszku rozené Siekierzyńské, matky Stanislava Mniszka. S realitou vzniku Felicitiny studánky, která byla na těchto místech v této době postavena a vyzdobena vlysem tančících nymf, samozřejmě nemá krásná víla Felicie nic společného. Příběh názorně dokumentuje vnitřní strukturu a vznik pověsti jako prozaického žánru, vychzejícího z lidové slovesnosti a mísícího konkrétní události a konkrétní prostředí s neskutečnými fantazijními prvky.
Autor:  zamek-vranovVydáno: 14.4.2016 12:00 Přečteno: 2006x Hodnocení: nehodnoceno |
Vaše hodnocení: |
