STADNIČTÍ
Starý šlechtický rod, který se psal po vsi „Stadnik “ ležící na břehu řeky Szreniawy v krakovském vojvodství (Malopolsko). V písemných pramenech je poprvé uváděn na konci 13. století.
Za zakladatele je považován krakovský kastelán Zbygniew připomínaný k roku 1394. Od něho začíná souvislá řada příslušníků rodu, kteří se v 15. století rozdělili do dvou větví. Na starší „ze Zwigrodu“, píšící se po svých statcích z Leska, Dubiecka, Oźomli, Lanćuci aj, která vymřela po meči v roce 1919 (Szreniawa s křížem). Mladší linie, která se usadila v okolí Rožnova (město a jezero v dnešním vojvodství Nowy Sącz – poblíž slovenských hranic) se psala „ze Stadnik na Rožnově“ („Stadniki zu Roźnów“), a pocházejí z ní i vranovští Stadničtí. Zakladatelem této větve byl Petr, starosta radziński, který získal 12. prosince 1788 od císaře Josefa II. haličský hraběcí patent.
Mezi známé předky rodu patří protestant Petr Jakub (zemřel v roce 1610), jehož rodina musela z náboženských důvodů opustit katolické Polsko. Usadil se v Amsterodamu, kde se stal velmi úspěšným bankéřem.
Nechvalně proslulým byl na druhé straně Stanislav Stadniki–Stadnicki (cca 1551 až 1610), starosta zygwulski, mající ve své době velký vliv na polskou šlechtu, profesionální válečník a bezohledný dobrodruh, zvaný „ďábel lańcucký“. Ze svého sídla v Lańcuci podnikal s několikatisícovým houfcem ozbrojenců výpravy vyznačující se ukrutnostmi a plošným rabováním. Z rozkazu krále Zikmunda III. Vasy byla proto proti němu podniknuta vojenská výprava, během níž byl usmrcen.
Stadničtí patří – spolu asi s šedesáti dalšími rody – do mohutného rozrodu polské šlechty „Szreniawa“, vyznačujícího se společným původem. Vyjadřují ho různě modifikovanou erbovní figurou - vlnitým říčním pruhem řeky Szreniawy.
ROZROD HRABĚCÍHO RODU STADNIKI – STADNICKI
(LINIE SZRIENAWA BEZ KŘÍŽE)
