O ZÁMKU
VE VRANOVĚ
TROCHU JINAK...


STANISLAV (1774 - 1846)

    Stanislav Mniszek, hrabě polské koruny.  Narodil se 10. července 1774 jako jediný syn konfederovaného luterána Adama Josefa (1721 - 1784) a Felicie Siekierzyńské (zemřela 1807). Jeho jediným sourozencem byla od narození slepá sestra Cecilie (1785 - po roce 1831), která svůj život prožila v kláštěře jako jeptiška.

    Rodinné prostředí, v němž dominoval jeho kultivovaný a politizující otec, charakterizoval vyhraněně pozitivní vztah ke vzdělání a ke kultuře, což jej spolu s pečlivě řízenou výchovou orientovalo k duchovnímu, a přitom nekonvenčnímu chápání života a světa (o volnomyšlenkářském klimatu rodiny svědčí mimo jiné i to, že jeho prastrýc (?) Stanislav založil v roce 1742 ve volyňské Wiśniowci jednu z prvních déletrvajících svobodozednářských lóží na území Rzeci pospolitej).  

   Zájmy mladého hraběte a jeho ideové ambice v rané dospělosti dokumentuje obsah jím pořízených maleb prvního a druhého patra vranovského zámku inklinujících k hermetismu, přesněji k spirituální alchymii, a naznačujících, že se osobně podílel i na tvorbě jejich ikonografického programu. Později však rezignoval na vnější projevy této názorové orientace a cílevědomě budoval politickou kariéru, která vyvrcholila někdy koncem třicátých let, kdy se stal nejvyšším maršálkem v Haliči a Lodoměři, tedy prezidentem stavovského zemského sněmu, a kdy byl jmenován c. k. tajným radou. Za zásluhy mu císař udělil komandérský kříž Řádu Leopoldova a stal se i rytířem Maltézského řádu  - c. k. komořím byl jmenován v roce 1812.  

   Od své plnoletosti vlastnil haličské rodové dominium Krysowice – Niziniec s 12 mestečkami a vesmicemi (poblíž Przemyślu).   V roce 1808 koupil od hraběte Batthányiho dům ve středu Vídně (Walnerstrasse 266). V roce 1799 se stal – zřejmě na popud své ovdovělé matky – majitelem  vranovsko novohrádeckého dominia strategicky situovaného poblíž Vídně.  Na Vranově intenzivně pečoval o agrární hospodářství, budoval nové panské dvory (u Starého Petřína „Červený dvůr“,  u Štítar „Helenin dvůr“, u Šumné „Bažantní dvůr“,  u Lančova „Luitgardin dvůr“), také významně rozšířil pivovar. Prováděl i rozsáhlé úpravy lesoparku a v empirovém duchu i   v duchu neogotiky stavební úpravy zámku. V roce 1816 zakoupil místní továrnu na výrobu keramického zboží, kterou postupně přivedl k nebývalé prosperitě.   

    Jeho rodinný život měl standardní průběh. 19. března 1807 se oženil s Helenou princeznou Lubomirskou, s níž měl předčasně zesnulého syna Adama (1808 - 1940) a dcery Luitgardu (1823 - 1911) a Felicii (1810 - 1

 

855) . S životem se rozloučil 29. října 1846 jako laskavý otec, dobrý manžel, úspěšný podnikatel a vážená osobnost ve stavovské společnosti. Jeho smrtí vymřela hraběcí linie rodu.

   Stanislavův portrét od polského malíře Procinskiego, který je zavěšený u kachlových kamen v zámecké pracovně,  ho zpodobňuje  v jeho 56 letech.  Je na něm vyobrazen s  Leopoldovým řádem II. třídy na nákrční stuze.

   Stanislavovu podobu ve věku okolo 25 let  připomíná fotografie olejomalby uchovávané ve varšavském Národním muzeu. Jejím autorem je módní malíř tehdejší evropské nobility F. P. Gérard.