ZÁMEK VE VRANOVĚ NAD DYJÍ A JEHO VLASTNÍCI VE SVĚTLE MAJETKOPRÁVNÍCH PROMĚN 1913 až 2013 (ADAM ZBYNĚK STADNICKI A GEBHARD VON DER WENSE)

_____________________________________________________________________________________

  Zvolené téma do jisté míry kopíruje bouřlivý a složitý společenský vývoj 20. století. Na sklonku monarchie byl zámek klidným, až idylickým místem zasazeným do neopakovatelné přírody a v základní kontuře připomínal geniálního protagonistu evropské architektury konce 17. a první čtvrtiny 18. století Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. A samozřejmě i Althanny jako stavebníky, jejichž rod se významně zapsal do barokních dějin jihomoravského Podyjí. Výrazná umělecko historická hodnota zámku, zdůrazněná rozsáhlými krajinnými úpravami v okolí a historickou tradicí, ho s jeho bohatě zařízenými interiéry rozkládajícími se na více jak 7 000 m² podlahové plochy zařazovala mezi nejvýznamnější šlechtické rezidence Moravy.  

   Zámek navíc plnil úlohu správního centra velkostatku o výměře 5 595 ha. Z toho pokrývaly lesy členěné do sedmi revírů 4765,67 ha (cca 85 %). Ornou půdu o rozloze 641,56 ha (cca 12 %) obhospodařovalo sedm dvorů, z toho tři byly provozovány ve vlastní režii a čtyři majitel propachtoval nájemcům. Asi 3 %  připadalo na zahrady, louky a další plochy. [1] Nemalý ekonomický význam mělo i nezemědělské podnikání velkostatku. Ve své době velmi úspěšná vranovská manufaktura na výrobu keramického zboží sice byla v roce 1882 zrušena[2] a již v 18. století skončila tradiční panská výroba železa v hamrech a potaše jako suroviny sklářského, papírenského a textilního průmyslu.[3] Stále však zůstával v činnosti pivovar, cihelna, vápenka, mlýn, pila a další provozy.[4]

   Vlastníkem velkostatku byl haličský hrabě Adam Zbyněk Leo Stadniki – Stadnicki na Rožnově. [5] Narodil se v roce 1882. Po předčasné smrti svého otce, hulánského poručíka – rezervisty, doktora práv a soudního asesora v Tarnově Eduarda Adama, který zemřel v roce 1885 v 28 letech[6], byl vychováván na haličském statku rodičů své matky Heleny rozené princezny Sapiehy v Krasoczynie. Po studiích v Mnichově (v letech 1901 až 1904), kde získal diplom lesnického inženýra, se začal věnovat správě zděděného pozemkového majetku o celkové výměře více jak 15 000 ha.[7] Do jeho majetku tedy patřil statek Nawojowa (na úpatí polských Tater) o výměře cca 5200 ha, statek Nowy Sącz (ve stejné oblasti) a Szczawnica (v Tatrách u slovenských hranic) o výměře cca 4800 ha a dále Vranov s Novým Hrádkem, jehož polovinu zdědil v roce 1902 po smrti svého děda Eduarda[8] a polovinu druhou v roce 1911 po smrti své babičky Luitgardy rozené Mniszkové. [9]   

   O zámek se snažil pečovat standardním způsobem, to je nevytvářel sice nové významné hodnoty, ale spíš se soustředil na jeho údržbu, na udržení a stabilizaci toho, co vybudovali předkové a předchozí generace cizích rodů. K obývání ho užíval především v letních měsících, jeho domovem byly v té době haličské statky, zejména zámek Nawojowa jjako oficiální sídlo a rezidence rodiny.[10]  V roce 1910 se totiž oženil se Stefanií princeznou Korybut – Woronieckou z polskolitevského knížecího rodu, s níž měl mezi léty 1912 až 1925 tři syny a pět dcer.[11]

   Krátce po vypuknutí první světové války se však do Vranova s celou rodinou přestěhoval na dlouhou dobu. Využil tak jeho výhodné polohy blízko Vídně, a zejména toho, že se bezpečný moravský jih ocitl stranou válečných událostí. Sem také převezl nejcennější movitý majetek, zde se mu narodily tři děti, v jeho zdech poskytoval útočiště spřízněným rodinám a řadě raněných Poláků.[12]  Blízká příbuzná jeho ženy Teofila Josefa Chlopowská – Woroniecká do  pamětní knihy zámku napsala k datu 16. listopadu 1915 několik polských vět, v nichž se svěřuje se svými „nejmilejšími“ dojmy  z klidu a pohody vranovského sídla a jeho okolní přírody  a dává je do kontrastu s ničící  válkou[13].

   Všeobecná mobilizace v roce 1914 se Adama nedotkla. Na začátku roku 1915 ale měl být odveden a nasazen na frontě. Uniknout se mu podařilo až po nemalých potížích a s významnou pomoci vlivné protekce. Po složení poplatku patnácti tisíc korun vstoupil do Suverénního řádu Maltézských rytířů, který během války plnil sanitární a charitativní úkoly. Službu pak vykonával v řádových sanitních vlacích.[14 V roce 1917 byl rozhodnutím náměstka haličského místodržícího hraběte Huyna (na údajný podnět císaře Karla I.) z armády uvolněn. Oficiálně to bylo zdůvodněno správou jeho majetku, a zejména tím, že měl převzít funkci předsedy novosadské okresní rady.[15

   Po skončení bojů a po uzavření míru se s rodinou opět přestěhoval do  Polska..[16Na Vranov ale nezapomínal, často sem přijížděl a dohlížel na hospodaření velkostatku. Poměry v novém československém státě ovšem nevítal. Ani ne tak kvůli legislativnímu zrušení šlechtických výsad včetně erbů a titulů[17] jako spíš kvůli tzv. záborovému zákonu č. 215 / 1919 Sb. a navazujícím právním normám, jejichž cílem byla realizace tzv. první pozemkové reformy usilující o rozdělení velkých pozemkových majetků. Státní pozemkový úřad v Praze jako oprávněná instituce mu totiž svým rozhodnutím z 6. dubna 1925  propustil ze záboru pouze cca 125 ha zemědělské půdy a cca 366 ha půdy jiné, tedy celkem cca 491 ha, k tomu navíc cca 68 ha nezemědělské půdy a cca 5 ha půdy zemědělské,  což byly především plochy věnované přírodním parkům, jejichž účelem bylo zachovat krajinný ráz a zajistit a ochránit historické památky. Kromě toho stát ze záboru povolil odloučit asi polovinu lesního hospodářství, tedy více jak 2000 ha lesních pozemků, samozřejmě zámek a některé nezemědělské provozy jako cihelnu a mlýn ve Vranově. V záboru naopak ponechal lihovar v Šumné nebo hrad Nový Hrádek u Lukova[18], který byl od roku 1608 kontinuitní součástí vranovského dominia.[19] I když podle náhradového zákona č. 329 / 1920 Sb. byla či měla být Adamovi vyplacena finanční hotovost v nezjištěné výši, šlo jistě o významnou změnu, s níž se musel vyrovnávat s obtížemi.

   Jeho život byl v té době sice hmotně bezstarostný, ale s rozrůstající rodinou, a zejména s růstem jeho budovatelských ambic týkajících se hlavně podtatranských rezidencí a vůbec haličského majetku[20], vyžadoval stále více finančních prostředků. I proto v roce 1930 vydudoval stylovou, architektonicky zajímavou Zámeckou vilu u vranovského mostu přes Dyji, velký čtyřpodlažní objekt s dvaceti pokoji, který úspěšně pronajímá výletníkům a rekreantům. Zracionalizoval i počet zámeckého personálu a částečně za poplatek zpřístupnil vstupní sál zámku, sál předků, jižní terasu a tzv. ložnici Pignatelli. A v případě, že rodina neyla přítomna, mohli si návštěvníci prohlédnout i některé další reprezentační salony prvního patra.[21] Aktivní bilanci vylepšoval profesionálním hospodařením svých dvou dvorů, vybudováním vranovské elektrické pily, a například i masivními dodávkami dřeva při stavbě vranovské přehrady na přelomu dvacátých a třicátých let. Přitom nezapomínal na základní údržbu zámku, jehož elektrifikaci zajistil někdy kolem roku 1920, na charitu a na společenské povinnosti k regionu – například v roce 1937 věnoval přes odpor německých obyvatel vranovského městečka pozemek na výstavbu budovy české menšinové školy.[22]

   Nejvíce se však orientoval na správu a budování lesů, k nimž měl, jak o tom svědčí dochovalá korespondence, silný emocionální vztah - dovezl mladou sadbu z Holandska, osobně značkoval stromy ke kácení, úspěšně bojoval proti škůdcům. O vranovských lesích publikoval články v odborných časopisech a napsal i rozsáhlé pojednání v polštině „Úvahy o lesích pro lesníky“, které však zůstalo v strojopise a dnes je bohužel ztraceno.[23] V tomto smyslu proslul odborným přístupem, metodičností a racionalitou,a také velkorysou filantropií.[24]

   Součástí péče o les byl pochopitelně i chov zvěře doprovázený proslulými hony, k nimž se sjížděli příslušníci spřízněných šlechtických rodů, ale i řada prominentních hostí mimo tento společenský okruh. Svědčí o tom jednak zápisy v pamětní knize, v níž se někteří účastníci honů chlubí svými úlovky.[25] Zprávy o honech se objevují i v osobní korespondenci. Bohatost a intenzitu myslivosti, která byla jedním z dominujících témat zámeckého života až do začátku druhé světové války, ilustrují i dochovalá paroží srnčí a jelení zvěře získaná většinou samotným Adamem a jeho třemi syny, z nichž Josef Eduard Adam byl sice postižen následky dětské mozkové obrny a mohl se pohybovat se jen na vozíčku, přesto ale jezdil do lesa a proslul výjimečnými úlovky vysoké.[26] Na zámku je uloženo několik desítek těchto kostěných výrůstků – a to jich ještě bylo v roce 1968 odvezeno plné nákladní auto jako surovina na výrobu knoflíků.[27]

     Mnichovskou zářijovou dohodou v roce 1938 skončila poměrně poklidná meziválečná léta.  Vranov se zámkem se jako součást Sudet rázem ocitl v Hitlerově Říši, což Adama postavilo před nelehká rozhodnutí. Nejdříve vyčkával. Když bylo 9. října dopoledne vranovské městečko obsazováno německým vojskem, konkrétně salzburgsko - tyrolským 156. plukem horských myslivců plukovníka Hucha[28], umožnil, aby se na uvítanou vyzdobila vstupní brána zámku květinovou dekorací se třemi velkým svastikami a nápisem „Sieg heil“.  A akceptoval, aby před ní vyšlo jeho zaměstnanci, kteří o to stáli.[29]  Nepochybně přitom vnímal, že německé obyvatelstvo Sudet, tedy i Vranova, přijímalo mnichovskou dohodu s jejími důsledky většinoiu velmi spontánně a příchod německé armády  často hodnotilo jako osvobození.

    12. října 1938, tedy necelé dva týdny po Mnichovu, ještě na zámku přijal německého velícího generála, jehož podpis v pamětní knize nelze rozluštit, 18. listopadu téhož roku dalšího generála a v průběhu několika následujících měsíců ještě několik dalších německých vojáků i civilistů, také polské příbuzné.[30] Nejpozději počátkem roku 1939 odmítl akcepovat Himlerův  Deutsche Volklist, což byla listina, jejímž podpisem se zjednodušeně řečeno nabýval zvláštní druh říšského občanství a přijímaly se závazky s tím spojené.[31 A krátce nato Vranov opustil a odjel na svůj haličský statek Nawojowa.

     Zde ho v září 1939 zastihlo napadení Polska Německem, k němuž se po šestnácti dnech přidal Sověský svaz.. A zhruba rok nato informace o říšském nařízení ze 17. října 1940, kterým se příslušníkům polské národnosti bez německého občanství zabavuje sudetský majetek a kterým tedy ztrácí vranovský zámek i s jeho velkostatkem.[32 Ten se tedy stal oficiálním konfiskátem a majetkem Třetí Říše. Byla na něj uvalena nucená správa zajišťovaná italským baronem Minutillem, která však trvala jen krátce. Již 1. června 1942  provádí knihovní soud na základě trhové smlouvy oficiální vklad vlastnického práva k tomuto majetku pro říšského Němce barona Gebharda von der Wense – Mörse.[33]

   Nový vlastník zámku, narozený v roce 1902, pocházel z brunšvicko-lünenburského vévodství, které bylo součástí Hannoverska.  Měl zemědělské vzdělání a krátkou dobu působil jako lesní úředník. Více se ale věnoval průmyslovému podnikání. Vlastnil impregnační závod ve Finowfurtu, byl podílníkem cukrovaru ve Fallerslebenu a naftařské společnosti Theresia a spoluvlastníkem kávovníkových plantáží v Angole.[34] V roce 1937 ho okolnosti přinutily - proti jeho vůli - prodat panství Meseberg, které bylo majetkem rodu více jak 300 let a které zdědil po dědovi Ludvíkovi, hannoverském zemském hejtmanovi známým bližšími styky s říšským prezidentem Hindenburgem. Kupujícím tohoto majetku byla fundace Schorfheide reprezentující expandující lovecký revír Hermanna Göringa. Za vranovský velkostatek se zámkem, dvory a lesy Wense zaplatil 1 850 000,- říšských marek, což byla odhadní cena stanovená úřadem vrchního finančního prezidenta ve Vídni.[35]

     Do Vranova se přistěhoval spolu s manželkou rozenou von Cronau a dvěma malými syny a žil tu od léta 1942 až do dubna 1945. Přijížděl nepochybně s dobrými úmysly a s přesvědčením, že se tu usídlí natrvalo.  Ještě před jeho příjezdem a před složením kupní ceny ho vyhledal berlínský „advokát Fügart“ s překvapujícím sdělením, že se perzekuovaný Adam, který se nesmířil se situací a který se snažil získat aspoň náhradu  za ztrátu Vranova, snaží zvrátit jednoznačnost konfiskačního rozhodnutí a že za určitých okolností nabídne zámek s velkostatkem k prodeji. Když se ale Wense informoval u berlínské Haupttreuhandstelle Ost, tedy u dravé, Göringem založené státní instituce odpovídají za prodej polských a židovských majetků německým „osadníkům“, zjistil, že to není možné, Vranov právně neovlivnitelným říšským konfiskátem zůstal.[36] Údajně i potom ale chtěl či dokonce měl Adamovi nabídnout aspoň částečné finanční odškodnění.[37] K tomu však s největší pravděpodobností či spíš téměř jistě nedošlo, v  poválečné bilanční korespondenci obou vlastníků není o tom aspoň žádná zmínka.  

   Adam si mezitím definitivně uvědomil, že se do Vranova dlouhou dobu nepodívá a že ho možná ztratil úplně. Wensemu proto napsal emocionálně laděný dopis datovaný v Nawojové 9. listopadu 1942, jakousi svou „poslední vůli“, v níž v němčině prosí nového vlastníka, aby pečoval o vranovské lesy, speciálně o Braitavu pod zámkem. Připomíná svůj vztah k nim, to, že stále se stromy hovořil a snažil se uhodnout a uspokojit každé jejich přání. Na jiném místě pak doporučuje některé svoje bývalé zaměstnance jako manžele Nečasovi, hajného Nachtnébla, lesníka Janusze a další. A prosí ještě, aby „pan asesor“ ponechal nedotčený jeho lovecký pokoj, jeho pracovnu a pokoj jeho prababičky Heleny Mniszkové.[38]

   Wense odpověděl vzápětí a s upřímnou osobní účastí. Přislíbil starostlivou péči o polnosti a o les a ujistil, že nebude propouštět staré služebníky - pokud zachovají loajalitu. Na druhé straně odmítl splnit jeho další prosbu a zachovat zařízení některých interiérů, protože je chtěl přestavět a přizpůsobit vlastním obytným představám. V závěrečné části dopisu Adama ujistil, že jeho osobní věci, na kterých by v budoucnu mohl mít on sám nebo jeho rodina zájem, roztřídil, zabalil a uložil do doby, než se poměry uklidní a než nastane "der europäische Frieden“.[39] Dopis, v němž se, aby jistil vlastní bezpečnost, dotýká poměrů v Říši jen s indiferentní opatrností, nemohl poslat standardní cestou, protože měl jakýkoli kontakt s Adamem zakázán. Využil proto náhodné návštěvy „starého hraběte Salma“ na Vranově, který  doručení slíbil.[40]

    Ještě v roce 1942 se s velkou činorodostí pustil do poměrně rozsáhlých stavebních a restaurátorských úprav zámku  -  z hlediska památkové péče, aspoň jak ji chápeme dnes,  ne vždy šťastných.[41] I když je třeba na druhou stranu poznamenat, že s památkovými úřady říšské podunajské župy komunikoval a jejich rozhodnutí vždy ctil.[42] Zkušeně a s racionalitou pečoval o hospodářské dvory, o provoz zámecké vily i hotelu, vápenky, pily, cihelny, pivovaru, kamenného lomu/?/ a dalších podniků velkostatku, především ale o lesní hospodářství, což po svém poválečném návratu na Vranov Adam Stadnický také potvrdil a dosvědčil.[43] Nebyl nacista, v regionu byl vcelku oblíben pro slušné zacházení se zaměstnanci,[44] ale i se skupinou nuceně nasazených Poláků, Ukrajinců a Rusů.[45]

   Významnou kapitolu protektorátní epizody vytvořil mobiliář zámku. Do kupní ceny zámku totiž nebyl zahrnut. Berlínský úřad Haupttreuhandstelle Ost jako odpovědná instituce rozhodl, že bude vydražen ve vídeňské aukční síni Dorotheum – ovšem s výhradou, že vybrané kusy budou předány „Frau Goebbels“, ženě nacistického ministra propagandy Josefa Goebbelse, pokud si je pro zařízení severoněmecké rezidence vyžádá. A to skutečně stalo, její emisaři vybrali k tomuto účelu ze zámeckého fondu řadu vzácných kachlových kamen, knihy, intarzované stolky, komody, obrazy a další předměty. Před jejich odvozem však bylo Wensemu jako vlastníkovi zámku dodatečně vyhrazeno přednostní právo z tohoto výběru nejcennější kusy vyjmout a spolu s ostatním inventářem je pak jako nedílný celek zakoupit. Tohoto práva, aspoň podle svého svědectví, i hojně využil, čímž zabránil dramatickému rozchvácení původního fondu.[46]

   Výrazně podhodnocený odhad aukční síně za veškerý vranovský mobiliář činil 147 000,- říšských marek, které však Gebhard nutně potřeboval na uskutečnění zámeckých renovačních projektů. Proto nejdříve koupi uskutečnil, ale vzápětí - podle svých slov - převezl „asi třetinu bezcenného inventáře" do Dorothea, kde ji nechal vydražit, čímž pohodlně dosáhl na cenu, kterou zaplatil za mobiliární soubor celý. A k tomu ještě získal navíc další peníze na opravy.[47] O "bezcenné" předměty se tedy určitě nejednalo, zdá se jisté, že šlo o hodnotné, zvlášť vybrané mobilie, u nichž se dal předpokládat dražební úspěch a finanční zisk.

   Do Vranova však nepřijel s prázdnou. Přivezl sem deset velkých vagonů vlastního nábytku, dále obrazy, textilie, sochy, knihy, historické zbraně a velké množství dalších předmětů ze svého bývalého sídla - opět podle jeho slov - několikanásobně více, než z Vranova odvezl a prodal. Vlastním fondem pak zařídil řadu interiérů.[48] Uklidnil tím památkový úřad ve Vídni monitorující aukční prodej, ale i pobouřenou místní veřejnost nesouhlasící s transportem a odprodejem části inventáře původního..[49]

   Nejpozději před koncem světové války si Wense definitivně uvědomil, že jeho plány nevyšly a že na Vranově musí skončit. Odeslal proto několik koňských potahů s porcelánem, kameninou, nábytkem, obrazy, koberci a dalšími mobiliemi do blízké dolnorakouské obce Gross-Sieghartz, kde bydlel jeden z jeho přátel. Ten mu údajně slíbil náklad uschovat do doby, než se poměry uklidní. Bylo to ale naivní očekávání. Jak vyplývá z jeho dopisu z Braunschweigu datovaného 4. října 1946[50], byly tyto předměty  zabaveny okupační armádou, zřejmě ruskou, a od té doby se po nich „slehla zem“. Druhou zásilku se stříbrem, porcelánem, ložním prádlem, přikrývkami a koberci odeslal někdy v dubnu do Bavorska, ale i ta, jak sám po válce informoval Adama Stadnického, zůstala nezvěstná.[51] Sám pak někdy koncem dubna naložil do osobního automobilu některé drobné cennosti a důležité písemnosti a spolu s rodinou se pokusil dostat na západ do zóny obsazené americkou armádou. To se mu sice podařilo, ale během útěku byl dočasně zadržen, posléze propuštěn, ovšem s prázdnou, tedy bez převážených věcí, které podle jeho slov odcizili propuštění zajatci.[52]

   Definitivní konec války přinesl velkou úlevu a nadšení českých obyvatel, také ale vypjaté poválečné účtování.[53] Pocítil to i Adam Stadnický, který se 20. července 1945 objevil s rodinou na Vranově, aby se ujal ztraceného majetku. Byl ihned zatčen a obviněn z toho, že na zámku hostil prominenty nového režimu a že kolaboroval. [54] Bylo to nařčení nedůvodné, v letech 1939 až 1945, tedy za existence tzv. Generálního gouvernementu, kdy žil v Nawojové, se zabýval komplikovanou a nebezpečnou konspirační prací, jeho tamní zámek se stal efektivní základnou regionálního odboje.[55]  Nic z toho ho však nezachránilo, po zatčení byl převezen do znojemské věznice, kde strávil pět měsíců.[56]Poté byl propuštěn a zproštěn všech obvinění..[57]

  Když z vězení vykročil na svobodu, vrátil se na zámek a začal jako občan cizího státu nejdříve usilovat o právo trvalého pobytu, které mu bylo oficiálně uděleno 24. února 1948. Rozhodnutím Zemského národního výboru v Brně ze dne 21. prosince 1948 pak získal i osvědčení o státní a národní spolehlivosti. Pozitivní hodnocení polské verifikační komise prověřující chování občanů během nacistické okupace obdržel již v prosinci 1945.[58] Byl tedy očištěn a mohl svobodně usilovat o navrácení majetku.

   Zpočátku úspěšný procesní boj podpořený jeho strýcem krakovským metropolitou kardinálem Sapiehou[59] zahájil několika žalobami podanými u Okresního soudu ve Znojmě, který svým usnesením z 18. března 1949 vyslovil jak neplatnost trhové smlouvy s Gebhardem von der Wense, tak i oprávněnost restitučních nároků původního majitele.[60] K bezprostřednímu zápisu do evidence nemovitostí a tím ke konečnému potvrzení Adamových restitučních práv jako knihovního i faktického vlastníka však nedošlo.

   Situaci totiž mezitím zkomplikoval zákon č. 137/1946 Sb. o národních kulturních komisích, podle kterého byl vranovský zámek prohlášen za státní kulturní majetek a určen k převzetí.[61] Stalo se tak  rozhodnutím ministra školství, věd a umění z 23. října 1947 č.j. B 253.222/47-III/2, s nímž vyslovil souhlas ministr zemědělství  rozhodnutím č.j. 1488 / 1949 IX. B. 22 z 29. dubna 1947.[62]

  Další a strategicky podstatnější překážkou, která bezprostředně zabránila obnovení předválečných majetkoprávních poměrů, se ale stal zákon č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy, který se vztahoval i na vranovský velkostatek, a také na zámek.[63] Jeho předání a převzetí Národní kulturní komisí v Praze se uskutečnilo 1. prosince 1949 na Místním národním výboru ve Vranově. Původní vlastník během jednání oficiálně odevzdal svůj majetek československému státu, resp. Národní kulturní komisi v Praze jako ze zákona oprávněné instituci do držby a vlastnictví. V podsatě mu nic jiného nezbývalo. Vymínil si jen, přesněji požádal, aby mu byl - až do konečného rozhodnutí o jeho požadavcích, o nichž jedná či bude jednat s Ministerstvem zemědělství[64] - zachován jeho dosadní byt na zámku a aby mu byly postoupeny některé polské tiskoviny uložené v zámecké knihovně.[65]

    Další jednání proběhlo na MNV ve Vranově dne 19. května 1950. Jeho předmětem bylo tzv. výkupové řízení podle zákona č. 46/1948 Sb. trvale upravující vlastnictví k zemědělské a lesní půdě. S odevzdáním, resp. odkoupením 50 ha pozemků státem, na které měl ještě ze zákona nárok, Adam souhlasil za předpokladu, že mu bude ponechán, jak znovu připomíná, bez finančních nároků jeho dosavadní byt s malou zahrádkou na dožití, že mu bude hrazena spotřeba elektrické energie a že mu bude za odstoupení lesů garantováno palivo na zimu.[66]

    Nepochybně pak následovala jednání další, v nichž se na různých úrovních včetně Ministerstva zemědělství rozhodovalo o tom, jak budou tyto jeho požadavky uznány a vyřízeny, ale zejména jak budou vyřízeny jeho nároky za dříve vyvlastněné nemovitosti, státu již v předcházejícícm roce odevzdané, které vyplývaly ze zákona č. 329/1920 o převzetí a náhradě za zabraný pozemkový majetek, a které mu dodatečně vznikly vydáním zákona č. 46/1948 Sb. o trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě a konečně zákona č. 79/1948 Sb. o neplatnosti majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti..[67]  Jak ale náhradové řízení nakonec dopadlo, jestli vůbec bylo nějaké protiplnění za vyvlastněné a odebrané nemovitosti uskutečněno a finanční náhrada vyplacena, už spolehlivě vystopovat nelze. Jako téměř jisté se ale zdá, že k němu - hlavně v souvislosti s vývojem politické situace - nikdy nedošlo.[68]

    Také jeho požadavky na zachování dosavadního bytu, akceptované Národní kulturní komisí  v Praze v roce 1949, byly smeteny se stolu. S manželkou Stefanií ho mohl užívat pouze do února 1952, kdy byl nuceně vystěhován.[69 S sebou si směl vzít jen nejnutnější užitkové bytové zařízení.[70]  Chtěl se pak odstěhovat do Polska, ale komunistické úřady jeho původní domoviny mu zpočátku nechtěly povolit vstup. Usídlil se proto ve Znojmě, kde se asi rok živil jako lesní dělník. Do vlasti se vrátil v roce 1953 jako „tulák bez domova odkázaný na lásku a péči dobrých lidí“ – tak aspoň přibližuje svoje tehdejší pocity v pozdější korespondenci.[71] Žil pak v Osoli poblíž Wroclavi, a krátce i ve Vídni, a to v odlišných hmotných poměrech jako před válkou.Byl pak ještě dlouho aktivně činný jako publicista zabývající se lesním hospodářstvím a neveřejný/!/ poradce ředitelství wrocławských Státních lesů.[72]

     O Vranov se však stále zajímal. Mimo jiné i prostřednictvím korespondenčního styku s Gebhardem Wensem. Oba bývalí vlastníci si v něm navzájem objasňovali okolnosti svého odchodu, a také ztrátu  některých jedinečných kusů movitého majetku, který za velmi podezřelých okolností zmizel ze zámku těsně po válce – například šlo o obraz od evropsky proslulého francouzského malíře J. L. Davida, o rozsáhlou sbírku rodinného stříbra, o vázy, sošky, svícny, koberce, lustry atd. A upřesňovali si i vlastní osudy.  V německy psaném dopise z 10. srpna 1959 například Adam uvádí, že v Polsku „všechno“ ztratil, tedy Nawojowou a další podtatranské majetky, které polský stát ještě v roce 1945 plošně zabavil, tamní mobiliář mohl ale částečně zachránit pro děti. V závěru svého listu poznamenává, že se potýkají s nouzí a žijí s obtížemi „ze směšné měsíční renty“.[73]

   Ve své odpovědi z 21. srpna 1959 pak Wense rekapituluje pozitiva svého vranovského působení, znovu ujišťuje o své poctivosti, s níž na Vranově přistupoval k životu a k práci, připomíná ztrátu vlastního, po generace shromažďovaného mobiliáře velké umělecko historické hodnoty včetně knihovny o 4000 svazcích a najisto předpokládá rabování a rozkrádání mobiliáře po svém útěku z Vranova.[74] Nejasnost a nestabilitu vlastnických poměrů těsně po válce, potvrzenou i Adamem Stadnickým v jeho předchozím listě, posiluje anonymní dopis „bývalého Znojemáka“ z 12. května 1965 upozorňující Wenseho na to, že na zámku bylo „před nějakým časem“ provedeno třídění(??) mobiliáře a že po něm bylo odesláno do jednoho brněnského obchodu se starožitnostmi k prodeji osm portrétních maleb z jeho rodové galerie.[75]

     V prosinci 1952, v souvislosti se svým přestěhováním, Adam ještě Ministerstvo zahraničního obchodu o souhlas s převozem rodinných klenotů  do Polska, bližší okolnosti nejsou známy.[76] V květnu roku 1961 se pokusil o získání kufru zaplněného rodinnými fotografiemi a privátními písemnostmi, který byl uložen na zámku a nebyl oficiální součástí inventáře. Kufr následně převzal pracovník Okresního národního výboru ve Znojmě, více informací o tom se dohledat nepodařilo.[77  V roce 1970, tedy ve svých 88 letech, navštívil ještě jako řadový turista zámek – v doprovodu  svých dvou dcer.78  Za dva roky nato se neúspěšně obrátil na československé Ministerstvo kultury s prosbou o vydání rodinných portrétů, porcelánového a kameninového nádobí, cestovních deníků, školních sešitů a dalšího vranovského mobiliáře.[79] Svůj mimořádně dlouhý a pozoruhodný život zaplněný zvraty ukončil v roce 1982 ve věku nedožitých 100 let.[80] Gebhard von der Wense zemřel někdy před tím v malém domku v Mörse u Wolfsburgu.[81]

       Vranovský zámek tedy od prosince 1949 spravoval stát. V ovlivňování jeho osudů se postupně vystřídalo Ministerstvo zemědělství, Národní kulturní komise v Praze, Státní památková správa v Praze, Okresní národní výbor ve Znojmě, Jihomoravské muzeum ve Znojmě, Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně přejmenované později na Památkový ústav v Brně a posléze na Státní památkový ústav v Brně, a konečně Národní památkový ústav spravující zámek od roku 2003 dodnes. Uvedené instituce zavedly v dvanácti  místnostech  prvního patra včetně sálu  předků pravidelný návštěvnický provoz s odborným výkladem, ale jinak, s výjimkou nejnutnějších oprav, silně zanedbaly jeho údržbu. Na počátku sedmdesátých let, kdy už byl stav památky alarmující, se ovšem rozhodly uskutečnit, a také uskutečnily rozsáhlou a velmi náročnou generální opravu zámku o finančním objemu 65 milionů korun/!/.[82]

    Krátce po roce 1989, tedy po tzv. sametové revoluci vedoucí k pádu komunistického režimu a k vítězství demokratických společenských principů, se pak musely vyrovnávat s několika žalobami potomků Adama Stadnického domáhajících se navrácení zámku a dalšího vranovského majetku. Ti zpočátku uvažovali o „klasické“ restituci, ale jejich záměr zhatil Zákon č. 229 /1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě. Působnost této právní normy se totiž vztahovala jen na občany České a Slovenské Federativní republiky, kteří mají navíc trvalý pobyt na jejím území.[83] A to byl požadavek, kterému vyhovět nemohli.

   Zvolili proto jinou strategii. Návrhem z 10. října 1994 uplatnili u Okresního soudu ve Znojmě nárok na dodatečné projednání dědictví po zesnulém předkovi.[84] To ale bylo 22. srpna 1996 zastaveno jako nedůvodné  -  mimo jiné proto, že Adam nebyl zapsán v katastru nemovitostí jako knihovní, tedy právoplatný vlastník de iure.[85] Odvolání pak smetl se stolu Krajský soud v Brně svým usnesením z 15. listopadu 1996.[86] Ústavní stížnost proti citovaným rozhodnutím odmítnul 16. května 1997 Ústavní soud – ten však žalobcům doporučil domáhat se vlastnického práva prostřednictvím tzv. určovací žaloby, jejíž akceptace soudem by mohla přivodit změnu tohoto zápisu a současně umožnit i bezproblémové projednání dědictví.87]

   V dalším podání datovaném 27. prosince 2000 proto dvacet Adamových potomků tří generací žalovalo Českou republiku - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a dále Národní památkový ústav spolu se Národním parkem Podyjí jako dvě instituce s příslušností hospodařit s majetkem státu, a domáhalo se určení, že jejich předek byl do okamžiku své smrti vlastníkem zámku a k němu příslušejících pozemků a dále rozsáhlých nemovitostí bývalého vranovského velkostatku.[88

    Za necelé dva roky, tedy ještě před vyřízením tohoto podání a před vynesením rozsudku Okresním soudem ve Znojmě, se advokátní kancelář žalobců ještě pokusila o vydání zámku mimosoudní cestou, která měla podle ní obě strany sporu zbavit „nadbytečné a nehospodárné zátěže“ soudního projednávání. Ve výzvě ze dne  27. září 2002 adresované Státnímu památkovému ústavu v Brně jako dotčené právnické osobě se opřela o zákon č. 212/2000 Sb. o zmírnění některých majetkových křivd.[89]   Argumentovala přitom tvrzením, že zámek je uměleckým dílem a dále zákonnou možností neoprávněně zabavená umělecká díla převést bezúplatným převodem do vlastnictví původního majitele.[90]  Žádost aktivně podepřel ostravský generální konzul Polské republiky osobním jednáním se statutárním zástupcem Státního památkového ústavu v Brně. Pokus ale jen drobně rozčeřil vodní hladinu, z pochopitelných důvodů stát odmítnul.          

    Podstatný pohyb ve vranovské kauze způsobil až Okresní soud ve Znojmě, který po téměř pěti letech od podání druhé žaloby dovodil, že Adam jako právní předchůdce žalobců vlastníkem sporných nemovitostí nebyl, a proto není žaloba důvodná.[91]  Odvolání žalující strany proti tomuto rozsudku pak v plném rozsahu zamítnul Krajský soud v Brně svým usnesením z 23. ledna 2007 a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.[92]

    Žalobci se ovšem 5. dubna 2007 dovolali k Nejvyššímu soudu ČR.[93].  Ten pak ve svém usnesení z 10. října 2007 označil jejich dovolání za nepřípustné.[94] V podrobné analýze mimo jiné konstatoval, že výroky Okresního soudu ve Znojmě i brněnského soudu odvolacího jsou v souladu s hmotným právem. Definitivní tečku za kauzou pak v lednu 2008 udělal Ústavní soud, který stížnost žalující strany odmítnul bez jednání.                                  

   Ani tím však vranovský majetkoprávní příběh neskončil. 7. května 2013 podalo 24 žijících potomků Adama Stadnického další žalobu na určení vlastnictví, a to na zámeckou hrobku, k níž má údajně žalující strana výrazný emocionální vztah, a na zámeckou kapli Nejsvětější Trojice, která je s ní  neoddělitelně spjata. Ve svém podání připomenuli, že v zděném sarkofágu hrobky je od roku 1876 pochována Adamova prabába Helena Mniszková a že jim  stát znemožňuje užívání zmíněného prostoru a narušuje tím „základní právo na rodinný život“.[95]  Kauza dosud nebyla Okresním soudem ve Znojmě projednána.

   Závěrem bychom rádi jako autoři článku, kteří měli možnost se s potenciálními restituenty stýkat po celou dobu probíhajících soudních sporů, podali osobní svědectví a zaujali vlastní stanovisko. Byli či jsou to většinou milí lidé. Občas navštěvovali zmek, vztahy mezi námi byly oboustranně korektní. Dokonce nám přivezli - jako dar pro jednu z vánočních výstav - zajímavý malopolský betlém. A Alžběta Caillot, jedna z četných pravnuček Adama Stadnického, uspořádala v roce 2002 v zámeckých interiérech vlastní svatební hostinu, za což uhradila nájemní poplatek. Jejich snahu získat majetek předka považujeme za pochopitelnou, a v jistém směru i povinnou.

   Kromě polských potomků jsme udržovali kontakt i se sympatickým synem Gebharda von der Wense Dietrem, který na Vranově žil jako malý chlapec asi tři roky a chodil tu do místní základní školy. V devadesátých letech jsme si s ním pravidelně dopisovali.  Ten bez reálné šance na právní restituci bývalého mobiliárního fondu svých rodičů každoročně navštěvoval zámek, a také vranovské vrstevníky, s nimiž se jako dítě kdysi přátelil. Vzpomínal přitom a litoval hlavně ztráty rodinných obrazů včetně rozsáhlého wenseovského  archivu s rodinnými písemnostmi od poloviny 16. století. V roce 2000 jsme ho dokonce doprovázeli do brněnské studovny Moravského zemského archivu, kde si s dojetím prohlížel pozůstalosti členů svého rodu. Rozumíme tomu, že ho to silně zasáhlo, fatální vyvlastnění cenných hodnot prokazujících rodinnou kontinuitu je vždy bolestné. Ale taková vždy byla a je v agresivním toku násilí a nenávisti válka doprovázená „svedením a oslepnutím davů“, takové, a často horší či spíš daleko horší bývají její ničivé důsledky, a to nejenom pro poraženou stranu.   

   Majetkový příběh Adama Stadnického, zařazovaného dobovou propagandou mezi „třídní nepřátele a vykořisťovatele pracujícího lidu“, rovněž odráží reálné klima doby. Jeho konotace jsou ale odlišné. V kauze s ním spojené nakonec nezvítězila spravedlnost absolutní oproštěná od různosti našich pohledů, ta se ztrácí jako fatamorgána kdesi na horizontu. Ve vztahu k jeho potomkům a potenciálním dědicům zvítězilo právo z hlediska kontinuitní zákonnosti - i když stokrát bohužel muselo/!/ navazovat na právní nihilismus minulosti a s uzarděním akceptovat, že stát, zakrývající se před více jak šedesáti lety kalnou clonou ideologie, byl aspoň zčásti v roli viníka. Nehodnotíme v této souvislosti zákon o revizi první pozemkové reformy a další zákonodárné akty s vranovskou kauzou související, ale způsob jejich aplikace v širokém slova smyslu, který podle našeho názoru v některých směrech hraničil s protiprávním jednáním podle tehdy platných norem. Máme na mysli zejména nerespektování nároků na náhradu, což je ovšem eufemismus, a vůbec neplnění závazků a slibů, ale třeba i ponižující vyhnání bývalého vlastníka z jeho domova.

   Přesto je velice dobře, a to není protimluv, že je již roznodnuto, že po chaosu války, po destrukcích komunistického režimu a po téměř dvaceti letech, během nichž probíhaly soudní spory, je konečně majetkoprávní situace stabilizována. Navzdory probíhajícímu restitučnímu epilogu, jehož předmětem je hrobka a kaple, neboť ten je zjevně účelový, má okrajový význam a podle našeho názoru jen prodlužuje bloudění v čase, který je nereálné vrátit.  Nelze prostě do nekonečna pátrat po tom, co bylo, a přitom myslet na jizvy, které bolí, ale které - na to se zapomíná - jsou i jednoznačnou přítěží.  

   Nalezením a vymezením právní jistoty se tedy otevírá téměř uzavřený prostor pro údržbu a obnovu vranovské památky záměrně zanedbávanou od roku 1994.[96] Zámek jako živá a charakterní bytost zrozená géniem svého architekta J. B. Fischera a vůbec vytvořená a existenčně zajišťovaná a kultivovaná lidskou prací tak spolu se svým mimořádně hodnotným přírodním prostředím může kvalitněji sloužit veřejnosti. Mimo jiné to znamená, samozřejmě za předpokladu kvalitní péče o jeho nemovité i mobiliární hodnoty a při zachování a prohlubování neokázalé a nepodbízivé prezenzační úrovně, že se jeho provozovatelům nabízí výraznější příležitost účinněji reagovat na měnící se požadavky doby.

____________________________________________________________________________________________________

Článek, který společně napsala Miroslava Janíčková, současná kastelánka vranovského zámku, a bývalý kastelán Karel Janíček, je upraveným a rozšířeným referátem předneseným na mezinárodní konferenci „Hrady a zámky moravsko rakouského Podyjí“, která se uskutečnila 21. listopadu 2013 ve Znojmě a kterou připravilo Jihomoravské muzeum ve Znojmě. Konference byla uspořádána v rámci přeshraničního projektu podpořeného z prostředků programu Evropské územní spolupráce ČR – Rakousko.

Autor: zamek-vranov Vydáno: 2.2.2014 20:52 Přečteno: 9628x Hodnocení: nehodnoceno

Vaše hodnocení: 1 2 3 4 5